Za dávných časů, kdy lesy šeptaly tajemné písně a potoky zpívaly příběhy dávných kouzel, žila v hlubokém lese liška jménem Lyska. Byla to liška bystrá, s hebkým rezavým kožichem a očima jako jantarové kapky. Lyska nebyla jako obyčejné lišky — nekradla slepice a nelákala poutníky na scestí. Naopak, pomáhala zvířátkům i lidem, kteří se do lesa zatoulali.

Jednoho podzimního rána, kdy byl vzduch plný vůně spadaného listí a lesní houby se blyštěly pod kapkami rosy, uslyšela Lyska zvláštní šepot. Přikrčila se za mechem porostlý pařez a nastražila uši. Ze směru větru vanul jemný hlas:

„Pomoc… pomoc…“

Skočila přes kapradiny a vydala se za hlasem, až dorazila k březové mýtině, kde uprostřed ležel starý chléb — ne obyčejný. Jeho kůrka zářila zlatavě a povrch zdobily jemné stříbrné vzory jako krajka.

„Pomoz mi… prosím,“ zašeptal znovu chléb.

Lyska nevěřila svým uším. „Ty jsi živý?“ zeptala se opatrně.

Chléb se mírně zachvěl a odpověděl: „Chci být zase chlebem na stůl. Dříve jsem býval kouzelným pokrmem, který hlad nasytil a srdce potěšil. Ale zlá čarodějka mé těsto začarovala a vyhodila mě do lesa. Teď jsem zakletý, dokud nebudu podán k slavnostnímu stolu pod závojem stříbrné mlhy.“

Lyska přivřela oči. Zakletý chléb? To nebylo obyčejné dobrodružství. „A kde najdu závoj stříbrné mlhy?“ zeptala se.

Chléb zašustil kůrkou: „Najdeš ho u Jezerské rokle, kde se setkává stín sázek a světlo hvězd. Ale pozor, čarodějka se o svých kletbách ráda přesvědčuje. Sleduje mě havranem a spolu se závojem střeží i cestu ke kouzelnému stolu.“

Lyska se zamyslela. Měla strach, ale měla i odvahu. A tak chléb opatrně uchopila do svého ocasu, omotala ho mechem, aby ho skryla, a vydala se k Jezerské rokli.

Cesta nebyla snadná. Přeskočila rozvodněný potok, proklouzla pod trny šípkového křoví a dokonce unikla i obrovské sojce, která vypadala podezřele — možná to byl opravdu čarodějčin havran, proměněný.

Když konečně dorazila k Jezerské rokli, zjistila, že je zakleta mlhou — hustou, stříbřitou, téměř průhlednou. Tráva pod ní zvonila jako skleněné zvonky a vůně ve vzduchu připomínala čerstvě upečený chléb a lesní jahody.

Na okraji rokle stála dřevěná brána, vyrůstající z kořenů staré vrby. Brána se otevřela, když před ni Lyska předstoupila. Kročila dovnitř a objevil se před ní dlouhý stůl z krystalu. Ale u stolu seděla nikoliv radostná společnost, nýbrž postava v černém rouše, jejíž ruce byly kostnaté a její oči jiskřily zlověstně — čarodějka Jadera.

„Ach, ty malá liško,“ zasyčela čarodějka. „Opravdu ses mi rozhodla zničit mé zaklínadlo?“

Lyska pozorně sledovala každý její pohyb, ale neucukla. Odložila chléb na stůl a zašeptala: „Tenhle chléb si nezaslouží být zapomenut. Je sluncem v peci, písní obilního pole. Patří na slavnostní stůl.“

Jadera se pousmála křivým úsměvem. „Dobře. Ale když ho na stůl položíš, musíš ho přikrýt závojem stříbrné mlhy. A ten závoj najdeš jen, když splníš tři úkoly.“

Lyska přikývla. „Řekni, co musím udělat.“

První úkol byl náročný: Najít neviditelný květ, který kvete jen v noci u paty skalního útesu a svítí jen, když zpíváš píseň bez slov. Lyska v noci běžela přes lesní cestičky, naslouchala šeptajícím květinám a nakonec nalezla drobný modrý kvítek, který zazářil, jakmile zavřela tlamku a začala jen v duchu zpívat melodii, kterou kdysi slyšela od lesa.

Druhý úkol byl ještě náročnější: Uchopit střípek pravdy z duhy, která se objeví jen nad studánkou zapomnění. Musela počkat celé tři dny, ukrytá ve stínech kapradin, než déšť z světlé oblohy přejel a duha se ukázala. Když se konečně naklonila nad studánku, kapka rosy jí ukázala místo, kde se pravda v duze zlomila, a střípek zmizel v jejím tlapkách.

Třetí úkol byl ten nejtěžší: Odpustit. Čarodějce.

Lyska se vrátila k Jadeře, položila před ní květ, duhový střípek a pronesla klidně: „Odpouštím ti. Protože každý může zabloudit, i když zná kouzla a zaklínadla. I čarodějka někdy potřebuje pocítit, že někomu na ní záleží.“

Jadera se zachvěla. Oči se jí zalily vodou a černý plášť se proměnil v šedivý šátek, který spadl na zem. Z jejího kostnatého těla se vynořila mladá žena s tváří unavenou, ale ne zlověstnou.

„Nikdo mi neřekl laskavé slovo po tolik let,“ zašeptala. „Zaklela jsem chléb, protože jsem zapomněla, jaké je péct pro radost, a ne pro moc.“

Z mlhy se snesl závoj — lehký, stříbrný, měkký jako obláček. Lyska ho vzala a přikryla jím chléb. V tu chvíli stůl zazářil světlem, zlaté paprsky se rozlily po rokli a hudba, jemná jako šelest trávy, zazněla ze všech stran.

Zvířata lesa se sjela ke slavnosti. Srnky, veverky, ježci a dokonce i sovy přiletěly, aby ochutnaly chléb, který nejenže zahnal hlad, ale také spojil srdce.

A kde byla dříve Jezerská rokle, dnes roste háj zlatého obilí. Každý, kdo do něj vstoupí se srdcem otevřeným, smí sklízet a nalézt tam i své vlastní závoje — závoje laskavosti, odpuštění a naděje.

Čarodějka Jadera tam zůstala jako pekařka. A Lyska? Ta se vrátila do svého doupěte, ale často se procházela kolem zlatého háje, aby se ujistila, že v říši pohádek se stále peče chléb, nejen k jídlu, ale i k pohlazení duše.