Za sedmero kopci a devatero roklinami, tam kde lesy šeptají v jazyce, kterému rozumí jen vítr a staré žaludy, stála malá chaloupka. Nebyla výjimečná, přikrčená mezi dvěma vzrostlými duby, s komínem křivým jako směrovka na křižovatce cest. V té chaloupce žila stará bylinkářka jménem Líza, široká jako pec a laskavá jako ranní rosa. Nebyla však široká svou postavou, ale srdcem, které bylo větší než mechem porostlý balvan na kraji lesa.

Líza měla netradiční přítelkyni – malou šedivou myšku jménem Oříška. Byla to myš učená, číst se naučila z Líziných seznamů bylinek a mluvila plynnou řečí lesních tvorů. Nosila brýle velikosti pecky a často si zapisovala poznámky do listu javoru, svinutého jako svitek.

Jednoho dne, když slunko ještě zívlo za obzorem a mlha se válela jako líný kocour na zápraží, přišla za Lízou víla Měsíčnice. Měla dlouhé vlasy jako stříbrný pramen a oči matné jako zamlžené sklo.

„Lízo, moudrá a širokosrdcatá,“ začala víla tiše, „v království zrcadel se děje něco zlého. Velké zrcadlo pravd vyhaslo. Všechna zrcadla kolem světa začala klamat. Lidé v nich nevidí pravdu, ale strach, touhy a klam. Jen kouzelná směs bylin a koření může zrcadlo očistit.“

„Kouzelná směs?“ zopakovala Líza a přimhouřila oči. Věděla, že některé směsi působí na unavené duše, jiné na sny, ale o směsi, jež by napravila zrcadlo? Ta musela být vzácná.

„Ano,“ přikývla víla. „Obsahuje Kořen Hlubinového břečťanu, Slzy kapradinového ducha, Časokvět a špetku Laskomíru. Však ty víš, kde hledat.“

Oříška si sundala brýle a podrbala se za uchem. „To bude výprava dlouhá jako zima na severu,“ poznamenala.

A tak se vypravily – Líza s voňavým pytlíkem naplněným sušenými květy a myší Oříškou ve své kapse.

První zastávka byla Utržená Skála, kde podle starých bylinkových map rostl Hlubinový břečťan. Ten však neroste jen tak, ale leze dolů do skalisek, kam nesvítí slunce. Aby jej někdo utrhl, musí mít odvážné srdce a tichý krok.

„Zde budeme potřebovat zrcadlo,“ řekla Líza a vytáhla své starobylé, ručně broušené. „Skrz něj uvidíme skryté kořeny.“

Když se myš podívala do zrcadla, zahlédla ne jen skálu, ale síť nervů, živoucích provazců břečťanu. Ukázala Lize směr, a ta, použijíc opatrně svůj nožík z jelení kosti, odřízla malý kousek kořene.

Dále zamířily do Jeskyně Kapradin, kde ve stínu pramene pláčou kapradinoví duchové. Jejich slzy jsou vzácné, protože je roní jen tehdy, když vypravěč poví příběh, který se nikdy předtím nevyprávěl.

„Já vím jeden,“ špitla Oříška. „Je o hlemýždi, který se rozhodl stát větrem.“ A tak srdceryvně a krásně vyprávěla, že duch kapradiny usedl tiše vedle pramene a z jeho očí kanuly malé stříbřité kapky. Každá se třpytila jako perla. Líza jednu zachytila do lahvičky z listu tulipánu, pečlivě zavázané pavoučím vláknem.

Třetím krokem byl Časokvět – květina, která kvete jednou za sta roků, vždy, když nad lesy přeletí stín sovy s třetím okem. Musely počkat a mezitím si vybudovaly tábor na vršku kopce.

„Co když stehnu nestihneme,“ uvažovala Líza.

„Tobě by i stín sovy počkal, neboj,“ usmála se myška.

A skutečně – za tři noci se na obloze objevila tajemná sova, o jejímž oku se tradovaly příběhy starší než samotné hory. Když její stín přelétl kopec, země se zatřásla a z půdy vyrašil jediný sněhobílý květ. Líza jej opatrně utrhla a uložila mezi dva mrazové listy.

Zbývalo jen koření jménem Laskomír. To nebylo obyčejné koření – rostlo jen z naděje. Malý, fialový prášek, který vznikal tam, kde se někdo usmál i navzdory smutku.

„To musíme vytvořit samy,“ řekla Oříška.

A tak si vyprávěly vtipy, připomínaly si radosti, tančily kolem ohně, a když Líza vyprskla smíchy tak, až jí stekla slza po tváři, z prachu pod nimi vyrašil drobný keřík. Jeho květy byly jako třpytivé hvězdy a jejich pyl oranžový a hřejivý. Líza z něj nasbírala špetku do mušličky.

S kouzelnou směsí v hrsti se vydaly ke království zrcadel. Bylo neviditelné pro lidi, ale zjevilo se těm, kteří mají čistý úmysl a morek odvahy. Brána byla ze stříbra a obloha uvnitř království připomínala hladinu rybníka.

Uprostřed, na podstavci z měsíčního kamene stál Velké Zrcadlo pravd. Bylo šedé, matné a lámané jako zamžený sen.

Líza položila směs na plošinu pod zrcadlem a v duchu pronesla kouzelnou formuli starých bylinkářek: „Co duše ví a nepoví, pravda v zrcadle ozdraví.“

Směs se zaleskla, zavoněla všemi barvami lesa – kyselým mechem, sladkým rozmarýnem, i hřejivou skořicí. Zrcadlo začalo zářit, šedá barva ustupovala jako mlha slunci.

A pak – puf! Zrcadlo zazářilo jako hvězda. Jeho povrch se vypnul do hladké podoby, leskl se jako čerstvé sněží a odrážel teď všechny pravdy, dobré i bolestné, jasně a čitelně.

Víla Měsíčnice se objevila z ničeho nic, lehká jako prach z pórů lanýže.

„Dokázaly jste to,“ řekla jemně. „Díky síle srdce, moudrosti a trochu koření lásky.“

Líza se usmála,“ což je právě to, co v každé kuchyni i zrcadle být má.“

Víla jim nabídla, aby zůstaly v království zrcadel jako strážkyně pravdy. Ale Líza jen poděkovala a řekla, že doma má spoustu čajů, co ještě čekají na svou chvíli, a zrcadle na chalupě také sem tam potřebuje připomenout, jak vypadá pravda.

Oříška skočila zpět do kapsy, kde to vonělo heřmánkem a dobrou náladou, a společně vyrazily domů – nesouc si s sebou nejen poděkování víly, ale i kapku zázraku pro každodenní dny. A když se příště někdo podíval do zrcadla a spatřil pravdu, třeba i trochu jinou, než čekal, mohl poděkovat právě šírokosrdcaté Lize a její učitelce myši.

A svět se od té chvíle stal o špetku lepším místem.