Za sedmero horami a sedmero lesy, kde se zimní chladem třpytily sněhové vločky a led pokrýval všechno, co mu přišlo do cesty, leželo malé království jménem Ledovín. Lidé zde byli zvyklí na mrazivé podnebí a naučili se žít v souladu s přírodou. Jenže poslední dobou se v království šířil strach. Po celém Ledovíně se povídalo o tajemné příšeře, která prý obývá ledovou jeskyni na vrcholku nejvyšší hory jménem Zmrzlík. Říkalo se, že kdo se odváží k jeskyni přiblížit, už se nikdy nevrátí.
Mezi obyvateli království žila i dívka jménem Marinka. Byla dcerou pastýře a od dětství milovala přírodu. Ráda se procházela zasněženými lesy, pozorovala srnky a poslouchala, jak sníh křupe pod nohama. Jednoho dne, když se vracela domů, zaslechla starostlivé hlasy vesničanů na náměstí. Mluvili o tom, že ledová příšera prý začala sesílat na království ještě větší mráz, než bylo obvyklé. Potoky zamrzaly tak, že si lidé nemohli nabrat vodu, a jejich zvířata neměla co pít. „Kdyby se tak našel někdo, kdo by tu příšeru přemohl nebo aspoň zjistil, co ji k tomu vede,“ povzdechl si starosta.
Marinka se zamyslela. Byla odvážná a měla laskavé srdce. Nevěřila, že by příšera působila zlo jen tak bez důvodu. „Možná je jenom osamělá,“ pomyslela si a rozhodla se, že zjistí pravdu. Druhý den si zabalila teplý plášť, chleba a trochu sýra, a vydala se na cestu k hoře Zmrzlík.
Cesta byla dlouhá a namáhavá. Vítr kvílel, sníh ji bodal do tváře a její nohy se bořily do závějí. Ale Marinka se nevzdávala. Po několika hodinách dorazila k úpatí hory, kde narazila na podivného muže v dlouhém plášti. Měl bílý vous a v ruce třímali hůl, která se na konci třpytila jako ledový krystal. „Co tě přivádí na tak nebezpečné místo, děvče?“ zeptal se muž.
Marinka mu vyprávěla o příšeře a o tom, jak chce zjistit, proč působí království takovou zimu. Muž se zamračil, ale v jeho očích byl i náznak obdivu. „Jsem čaroděj Arktus,“ představil se. „Znám tu příšeru, o které mluvíš. Jmenuje se Glaceon a kdysi bývala strážkyní hor. Chrání tuto zemi před těmi, kdo by chtěli zneužít její ledové poklady. Ale něco ji muselo rozhněvat, když se nyní obrací proti lidem.“
Marinka se zamyslela. „Musím s ní mluvit,“ řekla pevně. „Třeba jí mohu pomoci.“ Arktus pokývl hlavou. „Dobrá, pomohu ti. Ale varuji tě, Glaceon je mocná a nevyzpytatelná. Pokud však tvé srdce zůstane čisté, možná tě vyslechne.“ Pak mávl svou holí a na cestě se objevil most z ledu, který vedl přímo k jeskyni.
Marinka poděkovala a vydala se po mostě. Když vstoupila do jeskyně, uviděla obrovskou příšeru. Tělo měla pokryté ledovými krystaly, její oči zářily modrým světlem a chlad z ní sálal na metry daleko. Marinka se ale nebála. „Glaceon,“ oslovila ji jemným hlasem, „proč jsi na nás, lidi, tak rozzlobená?“
Příšera zaryčela, až se stěny jeskyně otřásly. „Lidé jsou chamtiví,“ zavrčela. „Kdysi jsem chránila tuto horu a nikdo se neodvážil mě rušit. Ale vaši lovci začali dobývat ledové krystaly z mého domova, lámali je a prodávali. Zničili mé útočiště!“
Marinka se zastyděla. Věděla, že Glaceon má pravdu. „Omlouvám se za to, co lidé způsobili,“ řekla, „ale ne všichni jsou takoví. Prosím, dej nám šanci to napravit. Mohu slíbit, že se postarám, aby už nikdo neubližoval tvému domovu.“
Glaceon si ji pozorně prohlížela. V jejích očích se zračil smutek i hněv. „A co mi za to nabídneš?“ zeptala se. Marinka chvíli přemýšlela, pak si sundala svůj oblíbený přívěsek, který dostala od maminky. „Tady. Tento přívěsek je pro mě velmi cenný. Je to symbol důvěry, že své slovo dodržím.“
Příšera přívěsek přijala a její výraz se změnil. Led pokrývající její tělo začal tát a její oči získaly jemnější pohled. „Dobrá,“ řekla nakonec, „dám vám šanci. Ale jestli mě znovu zklamete, vrátím se.“
Marinka poděkovala a vrátila se do vesnice, kde vesničanům vše vyprávěla. Lidé se zastyděli za své chování a slíbili, že už nikdy nebudou ničit Glaceonin domov. Naopak začali horu chránit a starat se o její čistotu. A Glaceon? Ta se opět stala strážkyní hor, ale tentokrát věřila, že lidé její důvěru nezklamou.
Od té doby už království Ledovín nikdy netrpělo nadměrným mrazem. A Marinka? Ta se stala hrdinkou, o které se v Ledovíně vyprávějí příběhy dodnes.