Za sedmero kopci a devatero řekami se rozprostíralo království zelených luk, kde vesele zpívali ptáci a zurčely bystřiny. V tomto království, na kraji líbezného lesa, bydlela s babičkou malá dívenka jménem Marunka. Marunka byla veselá, bystrá a uměla kouzlit s bylinkami. Však se od babičky učila od malička rozpoznávat léčivky i tajemné rostliny ukryté mezi kapradinami.

Jednoho rána, když slunce zlatilo trávu a včely spěchaly za svou prací, přišla ke stavení zadýchaná vesnická poselka. „Babičko, Marunko!“ volala. „Hrůza veliká se stala! Loupežník Černovous se svými druhy přepadl sousední ves a ukradl drahocennou královskou hůlku! A co víc – předal ji zlému drakovi Hromotlukovi, který teď hrozí, že spálí všechny vesničky na popel!“

Babička se zamračila a stiskla Marunce ruku. „Dítě moje, máme-li zachránit krajinu, budeme muset jednat rychle,“ pravila. „Hůlka má moc obrovskou, ale jen ten, kdo zná tajemství květiny Nebeského květu, ji může ovládnout.“

Marunka vzala svůj proutěný košík a sbalila si, co mohla: sušené lístky šanty kočičí na utišení strachu, kořen divokého tymiánu na odvahu, a v kapse schovala drobný list modrého rozchodníku, který uměl léčit rány v mžiku.

Ještě toho dne se vydala na cestu. Les za chalupou byl tichý a tajemný. Stromy se skláněly jako staří spící strážci a cestička pod Marunčinýma nohama měkkounce šustila. Šla statečně, i když jí srdíčko bušilo jako splašený buben.

Za tichou mýtinou narazila na stařičkou vrbu. V jejím stínu seděl homolovitý stařík s několika prapodivnými hůlkami v ruce. „Kam kráčíš, děvče?“ zabručel.

„Slyšela jsem, že Hromotluk získal kouzelnou hůlku,“ řekla Marunka. „Chci ji získat zpět.“

Starý muž si zamyšleně pohrál s jednou ze svých hůlek. „Tak mladá – a tak odvážná! Jestli chceš uspět, budeš potřebovat svou vlastní hůlku. Ale pozor, hůlka si vybírá kouzelníka, ne naopak!“

Zamával holí, a před Marunkou vyrostla tři keříky. Na jednom kvetly bílé kvítky, na druhém červené bobule a třetí měl listy tak zlatavé, že až oči přecházely.

„Vyber si,“ pravil stařík.

Marunka pohlédla, zavřela oči a poslouchala, co na ni šepotají bylinky. Nakonec natáhla ruku k keři se zlatými listy. Ve chvíli, kdy se jej dotkla, vyrazil ze země slabý záblesk světla a v její dlani se zformovala drobná, avšak pevná hůlka, hladká a teplá jako slunce samo.

„Dobře sis vybrala,“ pousmál se starý muž a v tu ránu zmizel v obláčku dýmu.

Marunka vykročila dál. Už věděla, kam musí jít: až na Kamennou horu, kde měl Hromotluk své doupě. Cestu měla ovšem plnou nástrah.

V hlubokém lese potkala loupežníka Černovouse a jeho bandu. Byli obrovští, s tlustými pažemi a bradami zarostlými jako křoví. Postavili se jí do cesty.

„Kampak, malá bylinkářko?“ zasmál se Černovous a jeho kumpáni se otřásali smíchem. „Copak máš v tom košíku – nějakou dobrotu pro nás?“

Ale Marunka se nebála. Sáhla do košíku, vytáhla špetku šanty kočičí a nenápadně ji rozprášila do větru. Najednou všichni loupežníci upadli do stavu neodolatelného smíchu – váleli se po zemi, chytali za břicha a lapali po dechu.

Marunka rychle proběhla kolem a než se vzpamatovali, byla dávno pryč.

Den se skláněl k večeru, když konečně dorazila na úpatí Kamenné hory. Obrovský stín draka Hromotluka strašil i ty nejsilnější stromy, které pod jeho hřmotným dechem chřadly. Drak seděl na hromadě zlata, svíraje královskou hůlku v pařátu.

Marunka chvilku skrývala mezi kameny a dumala, co podniknout. Vzpomněla si na babiččina slova o Nebeském květu. Rozhlédla se – a v jedné skalní škvíře spatřila drobounkou rostlinku s modrými a stříbrnými kvítky, jako by je políbilo samo nebe.

Opatrně k ní přistoupila, sklonila se a jemně květ natrhala. Drak si jí zatím nevšímal – příliš byl zabraný do počítání ukradených pokladů.

Marunka přistoupila blíž a zašeptala kouzelná slova, která ji učila babička:

„Modrá sílo kvítku,
skryj mě v svitu svitu!“

A hned se celá ztratila oku – byla neviditelná! Opatrnými kroky došla až k drakovi, vyšplhala na hromadu stříbra a zlata a sáhla po hůlce.

Ale ouha – drak ucítil závan květinové vůně. Zavětřil a zasyčel: „Kdo se opovažuje!“

Marunka neměla na vybranou. Stiskla svou zlatou hůlku v dlani a namířila ji proti drakovi. Přitom ji naplnil zvláštní pocit klidu a síly.

„Klid a mír, spánek ti dám,
sílou květin ukonejšám!“

Květiny v její kapse rozkvetly mocným světlem a dračí oči se začaly zavírat. Jeho mohutné tělo se složilo na zem a spokojeně zabručelo ze spaní.

Marunka popadla královskou hůlku a spěchala dolů z hory, jak jí nohy stačily. Hůlku nesla v hrudi jako poklad největší.

Když dorazila do královského města, lidé ji vítali s jásotem a muzikou. Král, starý a laskavý, poklekl před ní a převzal hůlku zpět s hlubokým vděkem. „Kéž v tvém srdci navždy zůstane světlo Nebeského květu,“ požehnal jí.

Babička, jež na ni celou dobu čekala u městské brány, ji objala tak pevně, až Marunka zasmála. A od té doby se vypráví v celém království, že láska ke květinám, odvaha a čisté srdce dovedou přemoci i největšího draka.

Marunka si doma v chaloupce zasadila Nebeský květ, aby každý, kdo k nim zavítá, ucítil kousek jeho kouzelné síly. A když bylo konečně po všem, usedla s babičkou pod starou lípu, kde si společně vyprávěly další sny o dobrodružství, která je třeba ještě prožít.