Uprostřed hlubokého lesa, kde se ztrácí sluneční paprsky mezi hustým listovím, se nacházelo starobylé bludiště z hlíny. Říkalo se, že jej vytvořili dávní zemští duchové, kteří znali tajemství každého kořene, kamene i zrnka písku. Bludiště bylo plné klikatých cestiček, vysokých stěn a nečekaných zákoutí. Kdo do něj jednou vstoupil, jen málokdy našel cestu ven. Ale povídalo se také, že v jeho středu leží poklad, který by mohl splnit jedno přání.

V jedné malé vesnici na okraji lesa žila dívka jménem Maruška. Byla to odvážná a zvídavá dívka, která ráda objevovala tajemství okolního světa. Jednoho dne, když pomáhala své babičce na zahradě, našla starou hliněnou tabulku, která byla pokryta podivnými symboly. Maruška ji opatrně setřela a zjistila, že to je mapa. Na jejím středu bylo nakreslené bludiště.

„To je bludiště zemských duchů,“ řekla babička, když tabulku uviděla. „Říká se, že kdo najde cestu do jeho středu, získá poklad. Ale pozor, Maruško, to místo je plné kouzel. Ne každý je připraven čelit jeho tajemstvím.“

Maruška, která měla srdce plné odvahy, se rozhodla, že bludiště najde. „Babičko, pokud tam najdu poklad, budu si přát, aby se tvé ruce už nikdy neunavily prací,“ řekla s úsměvem, a babička ji pohladila po vlasech.

Druhý den ráno se Maruška vydala do lesa. Vzala si s sebou jen tabulku, kousek chleba a malou lucernu. Bludiště našla snadno – bylo přesně tam, kde to ukazovala mapa. Vysoké stěny z hlíny se tyčily k nebi, zdobené spletitými kořeny stromů a zeleným mechem. Při vstupu měla zvláštní pocit, jako by ji někdo pozoroval, ale nikdo kolem nebyl.

„Tak jdeme na to,“ zašeptala si pro sebe a vstoupila do bludiště.

Uvnitř bylo ticho, jen občas zafoukal vítr a pohnul listy. Maruška se snažila sledovat mapu, ale bludiště bylo zrádné. Některé cesty na mapě vůbec neexistovaly, jiné se objevovaly tam, kde být neměly. Brzy si uvědomila, že ji mapa nedokáže vést celou cestou.

Po několika hodinách bloudění narazila na první překážku. Na cestě seděla podivná bytost – byla to hliněná soška, která najednou ožila. Měla malá, jiskřivá očička a mluvila hlasem, který zněl jako šustění suchých listů.

„Pokračovat dál můžeš jen tehdy, když odpovíš na mou hádanku,“ řekla bytost. „Jsem všude kolem tebe, ale nevidíš mě. Dokážu být pevná i měkká, suchá i mokrá. Co jsem?“

Maruška chvíli přemýšlela. Pak si vzpomněla na hlínu, která tvořila celé bludiště. „Jsi hlína!“ vykřikla.

Soška spokojeně přikývla, její oči se zaleskly a ustoupila stranou. „Máš pravdu. Pokračuj, statečná dívko.“

Maruška šla dál, ale cesta byla stále složitější. Brzy narazila na velkou louži, která blokovala celou cestu. Voda byla černá jako noc a zdálo se, že nemá žádné dno. Vedle vody stál starý strom, jehož větve sahaly až k nebi. Najednou se strom rozezněl hlubokým, dunivým hlasem.

„Chceš-li přejít, musíš mi dát něco, co má pro tebe cenu,“ řekl strom.

Maruška se zamyslela. Neměla s sebou nic cenného kromě lucerny, která jí svítila na cestu. S těžkým srdcem ji podala stromu. Ten ji přijal, větve se pohnuly a vytvořily most přes vodu.

„Děkuji ti za tvůj dar,“ řekl strom. „Ať tvé světlo nikdy neuhasne, ani když jsi ztratila svou lucernu.“

Maruška přešla na druhou stranu a pokračovala dál. Cítila se trochu zranitelná bez své lucerny, ale v srdci si nesla zvláštní naději, kterou jí stromova slova dala.

Nakonec se dostala do středu bludiště. Byla tam malá hliněná místnost, na jejíž stěnách byly vyryty podivné znaky. Uprostřed místnosti stál malý oltář, na kterém ležel lesklý hliněný kámen. Jakmile se ho Maruška dotkla, ozvalo se hluboké zaburácení a místnost se rozzářila. Před ní se objevil duch země – vysoká postava z hlíny, která měla laskavé oči.

„Maruško,“ řekl duch, „dokázala jsi projít zkouškami bludiště. Jsi statečná a máš dobré srdce. Co si přeješ?“

Maruška bez váhání odpověděla: „Přeji si, aby moje babička už nikdy nemusela tvrdě pracovat a mohla si užívat klidné stáří.“

Duch se usmál a přikývl. „Tvé přání je čisté a nezištné. Splním ho. Ale nezapomeň, že opravdový poklad je v tobě – ve tvé odvaze a lásce.“

Jakmile to dořekl, bludiště se začalo třást. Hlína se rozestoupila a Maruška se ocitla zpět na kraji lesa, kde na ni čekala babička. Když jí Maruška vše vyprávěla, babička se usmála a zjistila, že její ruce už nejsou unavené. Od toho dne mohly obě žít šťastně a v klidu.

A bludiště? To zůstalo tam, kde bylo, čekající na dalšího statečného dobrodruha, který by dokázal projít jeho tajemnými cestami.