Za devatero kopci a devatero řekami, v malé vesnici obklopené sady, žila dívka jménem Maruška. Maruška měla ráda přírodu a nejraději ze všeho se starala o starou hrušeň, která rostla za jejich domem. Hrušeň byla zvláštní – její plody byly zlatavé, sladké jako med, a vesničané věřili, že strom má v sobě něco kouzelného.

Jednoho dne, když Maruška seděla pod hrušní a četla knihu, všimla si, že se v trávě něco pohybuje. Opatrně se přiblížila a zjistila, že je to bílý králík. Měl na krku zlatý obojek a vypadal, jako by neměl kam jít. „Chudáčku, co tu děláš?“ zeptala se Maruška. Králík na ni upřel své velké oči a najednou – k Maruščině údivu – promluvil: „Pomoz mi, Maruško, jsem pod vlivem kouzla zlé kouzelnice Ledovice!“

Maruška překvapením málem upustila knihu. „Ty mluvíš?“ vykoktala. Králík přikývl. „Ano, ale nemám moc času. Kouzelnice mě proměnila v králíka, protože jsem jí odmítl pomoci s jejími zlými plány. Potřebuji tvoji pomoc, abych získal zpět svou pravou podobu.“

Maruška byla odvážná a milovala dobrodružství. „Co mám udělat?“ zeptala se. Králík vysvětlil, že kouzelnice Ledovice žije v ledovém paláci na vrcholku hory za lesem. Aby bylo kouzlo zlomeno, musí získat tři věci: kouzelnou hrušku ze stromu, hrst hlíny z prastaré jeskyně a kousek ledu z Ledovicina trůnu.

„Ale jak se dostanu do jejího paláce?“ ptala se Maruška. Králík ji ujistil, že jí bude na cestě pomáhat. Maruška se tedy vydala na cestu. Utrhla ze stromu jednu kouzelnou hrušku, schovala ji do košíku a vyrazila s králíkem po boku.

První zastávkou byla prastará jeskyně, kde měla najít kouzelnou hlínu. Jeskyně byla tmavá a tichá, až na kapání vody a šepot větru. Když vstoupila dovnitř, země se pod jejíma nohama zachvěla. Z hlubin jeskyně se vynořil strážce – velký kamenný obr. „Kdo narušuje klid mé jeskyně?“ zaburácel.

Maruška se nebála a zdvořile vysvětlila, proč přišla. Obr se zamyslel. „Dobře, dám ti hrst hlíny, ale musíš mi ukázat svou odvahu. Před tebou je tři sta schodů vedoucích do temnoty. Na jejich konci najdeš hlínu. Dokážeš to?“ Maruška přikývla, vzala lucernu, kterou jí obr podal, a začala sestupovat.

Schody byly strmé a kluzké, ale Maruška je statečně zdolala. Na konci chodby našla hromádku hlíny, která zářila slabým světlem. Opatrně nabrala hrst do kapsy a vydala se zpět. Obr byl spokojený. „Jsi statečná dívka. A teď pokračuj v cestě!“ zvolal a zmizel v temnotě jeskyně.

Druhá část cesty vedla přes zamrzlé jezero, kde na ně čekalo další nebezpečí. Když Maruška s králíkem kráčeli po ledě, náhle se před nimi objevila ledová vlčice. „Nikdo nesmí projít!“ zavrčela. Maruška se ale nevzdala. „Musím získat kousek ledu z Ledovicina trůnu! Pomůžeš mi, nebo mě necháš jít?“ zeptala se statečně.

Vlčice si ji chvíli prohlížela. „Jsi odvážná, to se mi líbí. Ale nejprve mi ukaž, že máš dobré srdce. Na břehu jezera je ptáček, jehož křídlo je zamrzlé v ledu. Zachraň ho a já tě nechám pokračovat.“

Maruška se rozběhla k břehu, kde našla malého ptáčka. Led na jeho křídle byl silný, ale Maruška si vzpomněla na kouzelnou hrušku. Odlomila kousek a přiložila ho na led. Hruška se rozzářila a led se začal pomalu rozpouštět. Ptáček byl volný a radostně zacvrlikal. Vlčice se usmála. „Prošla jsi mou zkouškou. Jdi dál.“

Maruška a králík konečně dorazili k ledovému paláci. Všude kolem se třpytily kusy ledu, které zářily jako diamanty. V paláci seděla na trůnu kouzelnice Ledovice, oblečená do šatů z námrazy. „Co tu chceš?“ zasyčela, když uviděla Marušku.

„Přišla jsem zlomit tvé kouzlo!“ odpověděla Maruška. Ledovice se zasmála. „Myslíš si, že mě přemůžeš?“

Maruška ale vytáhla kouzelnou hrušku, hlínu z jeskyně a kousek ledu, který tajně vzala z trůnu, když se kouzelnice nedívala. „Tyto věci mají větší moc než tvoje kouzla!“ Ledovice se pokusila zaútočit, ale z hrušky vytrysklo zlaté světlo, které ji zasáhlo. Hlína se proměnila v pevnou zem, která Ledovici svázala, a led na jejím trůnu se roztál, čímž zlomil její moc.

S kouzelnicí poraženou se králík proměnil zpět v mladého prince. „Děkuji ti, Maruško,“ řekl. „Bez tebe bych zůstal králíkem navždy.“

Když se vrátili do vesnice, hrušeň znovu rozkvetla a její plody byly ještě sladší než dřív. Maruška a princ zůstali přáteli a spolu se starali o kouzelný strom, který byl nyní ještě krásnější. Vesničané je obdivovali a říkali, že odvaha a laskavost dokáží zlomit i ta nejtemnější kouzla.