Daleko za devatero horami a devatero řekami se rozprostíralo království jménem Šafránie, známé svým kouzelným kořením a voňavými bylinkami. V samém středu tohoto království stála velikánská kamenná věž obtočená růžovými popínavými růžemi. Věž byla tak vysoká, že její vrcholek mizel v obláčcích, a nikdo pořádně nevěděl, co se v ní ukrývá.
Lidé říkali, že právě uvnitř věže žije stařičká Bylinná čarodějka, která ovládá všechna koření světa. Ale nikdo ji za posledních sto let neviděl a věž byla stále zavřená, obklopena kamennou zdí a podivným, neustále se měnícím labyrintem. Každý, kdo se pokusil projít tímto labyrintem, se ztratil a nikdy se nevrátil.
V jedné malé vesnici na okraji Šafránie žil skromný chlapec jménem Matěj. Žil s babičkou a pěti kozami, které spásaly okolní louky a dávaly lahodné mléko. Jedna z těch koz byla výjimečná—měla stříbrné rohy, zlaté oči a jmenovala se Cilka. Matějovi ji darovala kořenářka za to, že jí pomohl nasbírat chráněné bylinky. „Je to kouzelná koza,“ říkala kořenářka, „její mléko léčí horečky a její dech voní jako skořice.“
Jednoho dne se však v jejich vesnici odehrálo něco podivného. Všechny bylinky na lukách zvadly, koření v kořenkách zešedlo a přestalo vonět, a dokonce i chleba ztratil chuť. Lidé začali být smutní a nemocní, protože nic nechutnalo tak, jak mělo. Stařešina vesnice svolal radu a pravil: „Někdo musí najít Bylinnou čarodějku a poprosit ji, aby obnovila sílu našeho koření.“
Nikdo se neodvážil vstoupit do labyrintu kolem věže. Až Matěj zvedl ruku. „Já půjdu,“ řekl statečně. „Vezmu s sebou Cilku. Možná nás dovede správnou cestou.“ Babička mu připravila vak s chlebem, sušeným ovocem a lahvinkou vody. Na krk mu pověsila sušený měšec s majoránkou – „pro štěstí,“ jak řekla.
A tak se Matěj s Cilkou vydali na cestu. Putovali přes louky, lesy i kopce, až stanuli před věží. Kolem ní se vinul kamenný labyrint, jehož zdi byly porostlé mechem a čas od času se jakoby samy posunuly. Matěj nasadil odhodlaný krok, ale už po několika minutách se ocitli před stejnou zdí, jako kde začali.
„Tudy ne,“ zamumlala Cilka a dupala kopýtkem. K překvapení Matěje začala koza běžet jinou cestou. Chlapec jí věřil a následoval ji. Takto proběhli několika spletitými cestami, dokud nestáli před starou dubovou brankou se zlatou klikou.
„Toto by mohl být východ,“ řekl Matěj, ale když se dotkl kliky, zazněl hluboký hlas: „Odpověz na hádanku nebo zůstaneš s očima zataženýma provždy!“
Matěj se polekal, ale hlas pokračoval:
„Jsem slabý jako dech, přesto hory lámu, mám vůni, co v srdci zůstává. Co jsem?“
Matěj chvíli přemýšlel, pohladil měšec s majoránkou a vybavil si vůni babiččina vývaru… „Koření!“ zvolal s úsměvem.
Branka se s vrzáním otevřela a před nimi se zjevil poslední úsek labyrintu, který vypadal jako tichý sad s levandulemi. Prošli jím až k základům věže. U dveří stála socha staré ženy s miskou v ruce. Kolem misky byl vyrytý nápis: „Jen ten, kdo obětuje nejvzácnější koření, získá klíč ke věži.“
Matěj otevřel měšec, přivoněl k majoránce, ale pak si vzpomněl, co mu babička říkala o muškátovém květu – že je králem koření a že jí zbyla jen špetka. Vzpomněl si, že si kousek vzal pro štěstí do kapsy. Vyndal jej a položil do misky.
Socha se usmála, svitla zlatým světlem a dveře do věže se otevřely.
Uvnitř věže to vonělo tak silně, že Matěj až zavrávoral. Všechny stěny byly vykládané barevnými skleněnými dózami s kořením: červená paprika, zelené oregano, žlutá kurkuma a další. V čele místnosti stála stařičká žena v šafránově žlutém hábitu. Měla oči jako hvězdy a ve vlasech rozmarýn.
„Vím, proč jsi přišel,“ pravila laskavě. „Síla koření byla ukryta, protože lidé ho začali brát jako samozřejmost. Ale ty sis pamatoval, co je vzácné – nejen chuť, ale i srdce.“
Matěj poklekl a poprosil ji, aby obnovila sílu bylin a koření ve světě. Čarodějka se usmála, zvedla ruce a kolem nich se zablesklo tolik barev, kolik je druhů koření. Venku se najednou rozvoněl vzduch, květiny znovu rozkvétaly a do kuchyní lidí se vrátila chuť.
Čarodějka darovala Matějovi malý šálek prachu z keře zázračné bazalky – „Aby ses doma už nikdy netrápil s polévkou,“ řekla mrknutím.
Matěj se vrátil s Cilkou domů. Vesnice ho vítala jako hrdinu. Lidé opět slavili, pekli a vařili a vzduch voněl čerstvým tymiánem a sušenými hřebíčky.
Cilka se stala nejoblíbenější kozou v zemi, a každý, kdo si chtěl vyléčit bolavou hlavu, si jen přičichl k jejímu dechu s vůní skořice. A pokud někdo z vesnice někdy ztratil chuť do jídla nebo do života, Matěj mu s úsměvem nasypal špetku zázračného bazalkového prachu.