Za dávných časů, kdy se ještě mezi šumícími stromy lesů proplétala magie a lidé věřili na víly, stál uprostřed rozlehlého lesa tajemný palác. Nikdo přesně nevěděl, kdo v něm žije, protože jeho vrata byla vždy zavřená a z oken paláce nikdy neunikalo světlo. Říkalo se, že palác patří vílákovi, kouzelnému stvoření, které mělo moc nad přírodou. Ne všichni ale věřili, že vílák skutečně existuje, protože ho nikdo z lidí neviděl.

Jednoho dne se na okraji lesa objevil mladý chlapec jménem Matěj. Žil v sousední vesnici, kde se všichni živili pěstováním bylinek. Matějův otec byl známý jako nejlepší bylinkář v okolí a často posílal Matěje do lesa sbírat vzácné rostliny. Jednoho rána, když se Matěj vydal na svou obvyklou cestu, uslyšel zašustění v křoví. Otočil se a spatřil zraněného ptáčka, který měl křídlo zamotané do trnitého keře.

„Neboj se, pomůžu ti,“ zašeptal Matěj a opatrně začal rozplétat trny. Jakmile ptáčka osvobodil, ten radostně zakřičel a vznesl se do vzduchu. Ale než zmizel mezi stromy, otočil se a řekl lidským hlasem: „Děkuji ti za pomoc. Jsem posel víláka. Kdybys někdy potřeboval pomoc, hvízdni třikrát a já přijdu.“

Matěj zůstal stát jako přikovaný. Mluvící pták? A vílák? To musel být jen sen! Ale i když na to Matěj moc nevěřil, poděkoval ptáčkovi a pokračoval v cestě.

Další den se Matěj znovu vydal do lesa. Tentokrát hledal vzácnou bylinku zvanou stříbrná kapka, která rostla jen na skrytých místech. Procházel houštinami, brodil se potoky, až narazil na hluboký trnitý porost. Uprostřed keře zahlédl něco zářícího – byla to stříbrná kapka! Ale jak se přiblížil, zjistil, že trny jsou ostré jako nože a jakýkoliv pokus se k bylině dostat by skončil bolestivým zraněním.

Matěj si vzpomněl na ptáčka a jeho slova. Zkusil třikrát hvízdnout, i když si připadal trochu pošetile. K jeho překvapení se z nebe snesl tentýž pták.

„Co potřebuješ, mladíku?“ zeptal se pták.

Matěj mu ukázal na trnitý keř. „Potřebuji tu bylinku, ale nemohu se k ní dostat.“

Pták přikývl a zavolal: „Víláku, víláku, tvůj přítel tě volá!“ Najednou se z lesa ozval jemný šum, jako by stromy šeptaly, a trnitý keř se začal rozplétat jako klubko nití. Před Matějem stál vílák. Byl vysoký, měl dlouhé vlasy v barvě podzimního listí a oči zelené jako mechy.

„Ty jsi pomohl mému poslovi,“ promluvil vílák klidným, melodickým hlasem. „Proto ti pomohu i já.“

Matěj poděkoval a jemně utrhl stříbrnou kapku. Ale vílák neodešel. „Vidím, že máš dobré srdce,“ řekl. „Les tě obdaroval, ale také tě potřebuje. Zlí lidé chtějí zničit tento palác a celý les. Pomůžeš mi ho ochránit?“

Matěj souhlasil, i když se trochu bál. Vílák mu dal dřevěnou píšťalku. „Zahraješ-li na ni, stromy i zvířata tě přijdou bránit.“

Netrvalo dlouho a nebezpečí skutečně přišlo. Skupina chamtivých mužů se sekerami a pochodněmi vtrhla do lesa. Chtěli pokácet stromy, aby získali dřevo na stavbu svých domů, a zničit palác, protože věřili, že v něm jsou ukryté poklady.

Matěj se schoval za strom a třikrát zapískal na píšťalku. Les ožil. Stromy se začaly hýbat, jejich větve se spustily jako ruce a odháněly vetřelce. Zvířata – srnky, lišky i ptáci – se seběhla a společně vytvořila bariéru. Muži se polekali a utíkali, až se za nimi prášilo.

Když bylo po všem, vílák poděkoval Matějovi. „Dokázal jsi, že jsi opravdový přítel lesa,“ řekl. „Chceš-li, můžeš zde zůstat a starat se o přírodu spolu se mnou.“

Matěj ale odmítl. „Musím se vrátit domů. Moje rodina mě potřebuje,“ vysvětlil.

Vílák se usmál. „Rozumím. Ale kdykoliv budeš potřebovat pomoc, les ti pomůže. A kdykoliv bude les potřebovat tebe, věřím, že přijdeš.“

Matěj se vrátil do vesnice, ale nikdy nezapomněl na kouzelný palác, les a víláka. A i když se mu občas stýskalo po tom tajemném světě magie, věděl, že kdekoliv je příroda, tam je i kousek kouzla.