Kdysi dávno, za sedmero kopci a devatero loukami, ležela malebná vesnička jménem Mechová Lhota. Vesničané tu žili poklidně, pásli ovce, pěstovali zeleninu a večer si při svitu lamp vyprávěli příběhy o čarodějnicích, dracích a kouzelných bytostech. Nikdo už ale nevěřil, že něco z toho je skutečné, protože poslední čarodějnice byla prý spatřena před stovkami let a draci? Ti přece patří jen do starých knih.

Jednoho teplého letního večera, když slunce zapadalo za obzor a lampy ve vesnici začaly jeden po druhém rozsvěcet svá měkká světélka, se nad vesnicí ozval podivný hukot. Zpočátku ho lidé považovali za bouřku, ale obloha byla jasná. Hukot sílil, až se ozvalo hlasité mávnutí křídel, které rozhoupalo stromy a zvedlo prach z cesty. A pak ho uviděli — obrovského zeleného draka s lesklými šupinami a očima jako dva rozžhavené uhlíky. Zakroužil nad vesnicí a přistál u rybníka, který se nacházel hned za poslední chalupou.

Rybník byl hluboký a starý, zarostlý rákosím a obklopený vrbami. Všichni ho měli rádi — v létě se v něm děti koupaly a v zimě na něm bruslily. Teď ale u něj seděl drak, který zabral celé jeho západní břehu, a tiše se díval do vody.

Vesničané se báli. Nikdo se neodvážil k rybníku přiblížit. Poslali tedy svého nejodvážnějšího obyvatele, starého pasáčka koz jménem Matěj. Matěj měl už šedé vousy, ale srdce jako lev. Spolu se svou věrnou kozou Bětou se vydal k rybníku, kde drak stále tiše seděl.

„Dobrý večer, pane draku,“ řekl Matěj opatrně, držíc se za vous. „Snad jste nám nepřišel uškodit.“

Drak zvedl hlavu a jeho oči se rozzářily. Ale místo hněvu z nich vyzařoval smutek.

„Ne, dobrý muži,“ zahučel drak hlubokým hlasem. „Nepřišel jsem škodit. Přišel jsem prosit o pomoc.“

Matěj se zarazil. Pomoc? Od lidí? Draci přece byli vždy silní a mocní. Ale koza Běta zatřásla zvoncem na krku a vydala tiché meknutí, jako by říkala: „Poslouchej ho.“

Drak si povzdychl a začal vyprávět.

Kdysi dávno, když ještě lidé věřili na kouzla, žila hluboko v lese čarodějnice jménem Vranimíra. Nebyla zlá, ale lidé se jí báli, protože mluvila s větrem a uměla číst v ohni. Jednoho dne však do jejího lesa přišel lovec a z neznalosti porušil starodávné kouzlo, které drželo zlé síly v šachu. Z lesa vyrazila temná mlha a začala pohlcovat vše živé. Vranimíra se obětovala a kouzlem mlhu zadržela, ale sama uvízla v časové smyčce — byla zakleta do lampy, která byla ukryta na dně rybníka.

„Já jsem její strážce,“ řekl drak. „A musím najít někoho, kdo bude mít čisté srdce a odvahu, aby lampu nalezl a čarodějnici vysvobodil. Jen ona může zastavit temnotu, která se znovu probouzí.“

Matěj pomalu přikývl. „A co když se lampy dotkne někdo zlý?“

„Pak se stane lampa nástrojem zkázy,“ zašeptal drak.

Koza Běta zabučela a zarýpala kopýtkem do země. Matěj se podíval na svého čtyřnohého přítele a usmál se.

„Dobrá, pomůžeme ti. Já a Běta.“

A tak začalo jejich dobrodružství. Drak jim ukázal starou mapu, kterou měl ukrytou pod křídlem. Byla to mapa rybníka s označením, kde by se lampa mohla nacházet, ale přístup k ní byl chráněn kouzly a hádankami.

První noc Matěj a Běta postavili stan u břehu rybníka. Drak jim držel stráž, zatímco hvězdy na nebi blikaly jako oči dávných bohů. Nad ránem se vydali na první místo podle mapy — k vrbě s dutým kmenem.

Uvnitř kmene našli starou lucernu, v níž bylo vyryto:
*„Kdo světlo hledá, musí temnotou projít. Odpověz na otázku, jinak zůstaneš navždy v mlze.“*

Matěj si sedl do trávy, Běta mečela a okusovala listí. Najednou se kolem nich začala plazit mlha. Byla hustá a chladná, a Matěj cítil, jak se mu třesou prsty. Z mlhy se ozval hlas:

„Co je to? V noci běží, ve dne stojí, ale nikdy se neunaví.“

Matěj přemýšlel. Běta si lehla a zavřela oči. A pak si Matěj vzpomněl na starou písničku, kterou mu zpívala babička:

„To je lampa!“ zvolal. „Lampa běží nocí, ale ve dne ji nikdo nepotřebuje!“

Mlha se rozplynula a před nimi se objevila cesta z kamenných desek, po které šli až na ostrůvek uprostřed rybníka. Tam, mezi lekníny, stál podivný sloup a na jeho vrcholu byla lampa — stará, mosazná, ale čistá a lesklá.

Jakmile se jí Matěj dotkl, lampa zazářila a z ní se vynořila postava — Vranimíra, čarodějnice s dlouhými šedými vlasy, v šatech z listí a rosy.

„Děkuji,“ řekla tichým hlasem, který zněl jako šumění lesa. „Zachránil jsi nejen mě, ale i celý kraj.“

Drak se snesl z nebe a poklonil se čarodějnici.

Vranimíra mávla rukou a z lampy vytryskla záře, která se rozlila po celém rybníce a dál do lesa. Temnota, která se skrývala pod kameny a v dutinách stromů, se rozplynula. Květiny rozkvetly, ryby se vrátily do vody a ptáci začali zpívat.

„Teď je vše, jak má být,“ řekla Vranimíra. „Ale vaše odvaha musí být odměněna.“

Mávla rukou a Matějovo stádo koz se rázem rozmnožilo, jeho chalupa se sama opravila a Běta dostala zlatý zvoneček, který jí umožňoval mluvit lidskou řečí.

„Děkujeme,“ řekl Matěj dojatě. „Ale nejvíc děkujeme za to, že svět je zase v rovnováze.“

A tak se drak vrátil do hor, kde měl nyní klid, protože jeho poslání bylo splněno. Vranimíra se usadila v lese, kde pomáhala zvířatům a rostlinám, a občas navštívila Mechovou Lhotu, kde si s dětmi vyprávěla příběhy.

A Matěj a Běta? Ti se stali hrdiny vesnice. Každý večer sedávali u lampy na zápraží, vyprávěli svůj příběh a připomínali všem, že i obyčejný pasáček koz a jeho věrná koza mohou změnit svět.