V dávných dobách, kdy lesy byly hluboké a řeky čisté jako křišťál, žila v zapomenutém koutě světa kouzelnice jménem Mirabella. Její věž stála vysoko na skalnatém útesu, odkud bylo vidět na třpytivou hladinu jezera zvaného Modrá slza. Mirabella nebyla zlou čarodějnicí, jak by si někdo mohl myslet. Byla moudrá a laskavá, pomáhala zvířatům i lidem, kteří k ní přišli s čistým srdcem.

Jednoho dne, když slunce svítilo jasně a vítr si pohrával s listím, se v jezeře objevilo něco zvláštního. Voda se náhle rozvířila a z hlubin vystoupil had, jakého svět dosud neviděl. Měl šupiny lesklé jako stříbro, oči zelené jako smaragd a byl tak dlouhý, že by mohl obejmout celou věž. Tento had však nebyl obyčejný – byl to vodní strážce, který po staletí spal pod hladinou, dokud ho nezburcovala temná magie.

Mirabella si všimla neklidné hladiny z okna své věže. Vzala svůj kouzelný prsten, který jí umožňoval mluvit s přírodou, a vyšla ven. Když se přiblížila k jezeru, had vystrčil hlavu z vody a tiše zasyčel. Nehýbal se hrozivě, ale v jeho očích byla bolest.

„Kdo jsi a co tě trápí, stvoření vody?“ zeptala se kouzelnice.

„Jmenuji se Serpentis a byl jsem strážcem tohoto jezera. Spal jsem staletí, dokud mě neprobudil hlas temného kouzla. Jezero je v nebezpečí. Někdo ho chce vysušit, aby odhalil starodávný poklad ukrytý na jeho dně,“ syčel had smutně.

Mirabella zbledla. Věděla, že pokud by jezero vyschlo, zmizela by nejen voda, ale také život, který kolem něj bujel – ryby, ptáci, stromy a květiny. Ba co víc, voda z jezera zásobovala celou vesnici pod horami. Bez ní by lidé trpěli.

„Kdo je ten, kdo touží po pokladu?“ ptala se dál.

„Je to černokněžník jménem Morgal. Přichází z dalekého severu a chce ovládnout moc ukrytou v krystalu, který leží na dně jezera. Pokud ho získá, ovládne veškerou vodu v zemi.“

Mirabella věděla, že musí jednat. Požádala Serpentise, aby se vrátil do hlubin a chránil krystal, zatímco ona vymyslí způsob, jak černokněžníka zastavit. Pak se vrátila do věže, listovala starými knihami a hledala kouzlo, které by ochránilo jezero.

Mezitím se do vesnice pod horami zatoulal chlapec jménem Matěj. Byl to sirotek, který putoval krajinou a pomáhal, kde mohl. Když uslyšel, že se s jezerem děje něco zlého, rozhodl se vyšplhat k věži kouzelnice a nabídnout jí svou pomoc.

Mirabella ho nejprve nechtěla zatěžovat nebezpečím, ale když viděla jeho odhodlání a dobrotu, souhlasila. Společně se pustili do příprav. Kouzelnice mu darovala plášť, který ho učinil neviditelným, a lahvičku s vodou z Posvátného pramene, která měla moc uzdravit zranění.

„Musíš se vydat do Ledové rokle, kde Morgal přebývá. Najdi jeho kouzelnou hůl – ta dává jeho kouzlům sílu. Bez ní nebude moci vysušit jezero,“ řekla mu Mirabella a položila mu ruku na rameno. „Buď opatrný, chlapče.“

Matěj se vydal na cestu. Šel přes husté lesy, přelézal řeky a brodil se bahnem. Cestou potkal různá stvoření – mluvící sovu, která mu poradila cestu, kamenného obra, který mu pomohl přejít propast, i lišku se zlatýma očima, která mu darovala zub z hvězdy. Každý z těchto darů měl později svůj význam.

Když konečně dorazil do Ledové rokle, spatřil temný hrad pokrytý rampouchy a mlhou. Morgal seděl na trůně z ledu a držel v ruce hůl, která zářila modrým světlem. Matěj se oblékl do neviditelného pláště a neslyšně se vplížil do hradu. Srdce mu bušilo, ale vzpomněl si na Mirabellu a na všechny, kterým by voda chyběla, kdyby jezero zmizelo.

Nakonec se dostal až k trůnu. Černokněžník právě spal, unaven kouzly, která sesílal na jezero. Matěj opatrně sáhl po holi, ale jakmile se jí dotkl, začala hořet ledovým ohněm. Chlapec vykřikl a hůl upustil. Morgal se probudil a zlostně vyrazil k Matějovi.

„Kdo jsi, drzý červe?“ zvolal. „Jak ses sem dostal?“

Matěj věděl, že nemá moc času. Sáhl po lahvičce s vodou z Posvátného pramene a chrstl ji na hůl. Voda zasyčela, modré světlo zhaslo a hůl praskla vejpůl. Morgal zařval a jeho tělo se začalo rozpadat v ledový prach. Bez hole ztratil svou moc i podobu.

Ledový hrad se začal bortit. Matěj vyběhl ven právě včas a prchal zpět k věži Mirabelly. Cestou cítil, jak se vzduch otepluje a sníh taje. Když dorazil k jezeru, voda byla klidná a modrá jako dřív.

Serpentis se vynořil a pokýval hlavou.

„Zasloužil ses o velké vítězství, chlapče. Děkuji ti.“

Mirabella objala Matěje a řekla: „Jsi statečnější než mnozí rytíři, které znám. Tvou odvahou jsi zachránil nejen jezero, ale i celý kraj.“

Od té doby zůstával Matěj ve věži s Mirabellou. Učil se kouzlům, rozuměl řeči zvířat a pomáhal lidem. Jezero Modrá slza zůstalo chráněné a Serpentis spal opět ve svém vodním domově, tentokrát v klidu. A kdykoli se vítr rozfoukal nad hladinou, lidé říkali, že slyší tichý hadí šepot – písničku o chlapci, kouzelnici, věži a vodě, která nikdy nevyschne.