Za dávných časů, kdy ještě lesy šuměly písněmi víl a noc zářila světlem tisíce hvězd, stál na vysokém kopci zámek obrůstající divokými růžemi. Byl to Zámek Trnů, o kterém se šeptem vyprávěly příběhy v každé vesnici široko daleko. Říkalo se, že zámek je pod kletbou, že jeho brány jsou zavřené už stovky let, a že v jeho komnatách přebývá kouzelník tak mocný, že ovládá nejen čas, ale i sny.

V jedné malé vesničce pod horami žil chlapec jménem Matěj. Byl to zvídavý, veselý kluk s bystrýma očima a hlavou plnou dobrodružství. Jeho oblíbenou činností bylo poslouchat příběhy starého sedláka, který vyprávěl, že kdysi byl Zámek Trnů plný smíchu, hudby a veselí, dokud na něj kouzelník nevrhl kletbu.

„A proč ho zaklel?“ ptal se jednou Matěj, když se sklonil u sedláka na lavici.
„Prý ze žárlivosti. Do princezny se zamiloval, ale ona ho odmítla. A když se zamilovala do jiného, kouzelník v hněvu celý zámek pokryl trním a uspal každého, kdo v něm byl. Od té doby, kdo se jen přiblíží, upadne do hlubokého spánku, z něhož není návratu.“

Matěj nemohl na příběh zapomenout. Ve snech se mu zjevovalo růžové trní táhnoucí se do nebe, stín zámku v dálce a tichý hlas, který ho zval: „Přijď. Osvoboď nás.“

Jednou ráno, když všichni spali, sbalil Matěj vak, schoval si do kapsy kousek chleba a jablko, přehodil si přes ramena otcův plášť a vydal se na cestu k tajemnému zámku. Putoval lesy i poli, minul řeky i balvany tak vysoké, že se na jejich vrcholcích rodili dravci.

Po třech dnech dorazil na rozcestí, kde cestu k Zámku Trnů křižoval vysoký les. Matěj už chtěl stoupat dál, když najednou z houští vyběhla malá liška. Měla oči bystré a srst jako měděný plamen.
„Kam kráčíš, chlapče?“ zeptala se, i když ničím nerušila klid lesa. Hlas jí vycházel z očí, srdce, nebo snad z větru?
„K Zámku Trnů. Chci zlomit kletbu,“ odpověděl Matěj odvážně.

Liška si ho chvilku prohlížela a pak se proměnila v mladou dívku. Její vlasy byly barvy liščí srsti, ale oči lesklé jako kapky rosy.
„Jsem Leana. Strážkyně lesa. Aby ses dostal do zámku, musíš překonat tři zkoušky, které chrání kouzelníkova magie.“

Matěj přikývl.
Leana mu na čelo načrtla znamení a řekla: „První zkouška je zkouška srdce. Jen ten, kdo zná soucit, projde.“

Matěj pokračoval do lesa. Náhle uslyšel nářek. V houští našel ptáčka se zraněným křídlem. Zastavil se, vytáhl svůj kapesník a opatrně mu křídlo obvázal. Pták zakňoural a vznesl se do vzduchu, ale než zmizel, snesl k Matějovým nohám pírko, které zářilo jako stříbro.

„Dostiň ho a uvidíš pravdu tam, kde ostatní vidí strach,“ zašeptal pták a zmizel.

Druhá zkouška přišla k večeru. V lese se zotmělo a Matěj ztratil cestu. Najednou se kolem něj začala svíjet hustá mlha a v ní se objevovaly tváře – strachy, nejistoty, stíny zlých snů.
„Zkouška odvahy,“ zvolal Matěj a vytáhl z vaku stříbrné pírko. Jeho záře mlhu rozpustila jako slunce ranní rosu. Cesta před ním se ukázala coby linie světla vedoucí do nitra lesa.

Když se zjevil okraj zámku, bylo již šero. Trní, které ho obklopovalo, bylo černé jako noc a šumělo jako šepot čarodějů. Vzpomněl si na třetí zkoušku – zkoušku moudrosti.

Před bránou seděl stařec v šedém plášti.
„Chceš dál?“ zeptal se, aniž by zvedl oči.
„Ano. Chci zlomit kletbu,“ pronesl Matěj.

„Odpověz mi tedy. Co je mocnější než magie, trvá déle než věčnost a je lehčí než pírko?“
Matěj se zamyslel.
„Láska,“ řekl tiše. Stařec se usmál a zmizel v obláčku popela. Brána zámku se sama od sebe otevřela a Matěj vstoupil do nádvoří.

Uvnitř byl zámek tichý, ale ne opuštěný. Na zdech visely obrazy usmívajících se princů a princezen, v sále stály pokryté stoly a lustry zářily, jako by se tu každou chvíli měl konat ples.
Na trůně uprostřed sálu seděla dívka v bílých šatech s trnovým věncem kolem hlavy – princezna. Spala, stejně jako všichni další u dvora. Kolem trůnu stálo zrcadlo, z nějž zářilo podivné modré světlo.

Zrcadlo se zavlnilo a z něj vystoupil samotný kouzelník.
„Proč rušíš můj klid?“ zahřměl. „Kletba byla spravedlivá! Nechtěla mě – a teď bude spát navěky!“

Matěj však vystoupil kupředu.
„Lásku si nelze vynutit. Ale kletbu lze zlomit odvahou, soucitem a pravdou.“

Kouzelník se rozmáchl holí a vyslal blesk. Matěj však pozvedl stříbrné pírko a pírko zablýsklo jako slunce – kouzelník zakřičel a padl na zem, rozplynul se jako sen při ranním svítání.

Zrcadlo potemnělo a spadlo v prach. Trny kolem zámku se začaly svinovat a rozplývat, jako by nikdy neexistovaly. Dívka na trůnu se pomalinku probudila, protřela si oči a usmála se. Kolem ní se postupně probouzeli i ostatní.

„Dlouho jsme čekali,“ řekla princezna a pokynula Matějovi, aby přistoupil. „Jsi náš zachránce.“

Zámek se znovu rozezněl hudbou, jiskřily lustry, tančilo se až do rána. Matěj zůstal, neboť ho tu vítali jako hrdinu, ale když se po čase chtěl vrátit domů, princezna mu věnovala nový plášť, pírko z truhly staré moudrosti a přání štěstí.

Z věže zámku vlála zlatá vlajka a v lesích opět zpívali ptáci, jako by se kouzla konečně vrátila do světa. A lidé znovu vyprávěli příběhy – o chlapci jménem Matěj, který zlomil kletbu Zámku Trnů silou svého srdce.