Za dávných časů, kdy se lesy rozprostíraly až k obzoru a hory si šeptaly tajemství s větrem, žil v malé vesnici u jezera chlapec jménem Matěj. Byl sirotek, ale nebyl smutný – srdce měl otevřené světu a vždycky pomáhal každému, kdo to potřeboval. Lidé ho měli rádi, ale ve svém nitru Matěj toužil po dobrodružství. Chtěl se stát hrdinou, jakým byl jeho tatínek, o kterém se povídalo, že kdysi zachránil vesnici před nájezdem loupežníků.

Jednoho dne, když Matěj sekal dříví v lese, našel u potoka zraněnou husu. Byla bílá jako čerstvě napadlý sníh a měla na krku zlatý prstenec, který zvláštně zářil. Husa ho pozorovala moudrýma očima a tiše zakvákala.

„Ubohá husičko,“ řekl Matěj, „kdo ti to udělal?“ Opatrně ji zvedl a odnesl domů. Tam ji ošetřil, dal vodu a obilí. Každý den se o ni staral a husa rychle sílila. Brzy se ukázalo, že to není jen obyčejná husa.

Jedné noci, když venku šuměl déšť a v krbu praskal oheň, husa promluvila lidským hlasem.

„Matěji, jsi dobrého srdce. Mé jméno je Hvězda, jsem zakletá princezna. Zlý čaroděj Viremon mě uvěznil v této podobě a vystavěl věž, v níž drží mou rodinu i moje království v područí kouzel. Jen šlechetný hrdina mě může zachránit – a já věřím, že jsi to ty.“

Matěj na husu zíral s otevřenou pusou. Ale pak srdce překonalo strach. Přikývl.

„Pomohu ti, Hvězdo, ať je to jakkoli nebezpečné.“

Hvězda mu poděkovala a dalšího rána se vydali na cestu. Husa Hvězda vedla Matěje přes lesy, řeky a hory. Příroda cestou měnila podobu – stromy zpívaly, řeky mluvily v hádankách a kameny uhýbaly z cesty, jako by věděly, že jde o víc než pouhou pouť.

Po několika dnech dorazili k temnému údolí, kde z černé skály vyrůstala vysoká věž, jejíž vrchol se ztrácel v mracích. Viremonova Věž, jak jí Hvězda říkala. Kolem se rozprostíralo pole mrtvých květin a stromy se kroutily v bolesti, jako by trpěly pod tíhou zla.

„Tam nahoře je moje rodina,“ řekla husa a pohlédla na špičku věže. „Ale dostat se dovnitř není snadné. Viremon ji chrání kouzly. Jen ten, kdo projde třemi zkouškami, může vystoupat po točitých schodech až k žaláři.“

Matěj sevřel rukojeť malé sekyrky, kterou s sebou nesl. „Povedu tě tam.“

U vchodu do věže je zastavila mramorová socha lva, která nezištně ožila.

„První zkouška – zkouška odvahy,“ zahučel lev. „Veď svou mysl proti strachu.“

Najednou se věžová chodba proměnila v temný les. Matěj osaměl a z dáli se ozývaly výkřiky. Světla zhasla a před ním stáli strašáci, co měli tváře jeho nejhorších obav — veliký vlk se zuby jako dýky, oheň pohlcující dům, hukot vody, která hrozila utopit ho.

Ale Matěj nezaváhal. Zavřel oči, dýchal zhluboka a řekl: „Tohle je jen klam, strach by mě neměl ovládnout.“ Světlo zářilo zevnitř něj a stíny zmizely.

Lev tiše přikývl. „Druhá zkouška – zkouška soucitu.“

Na cestě vzhůru narazil Matěj na starou ženu, která plakala. Měla svázané ruce a do očí jí tekly slzy.

„Prosím, pomoz mi, jsem tu zavřená už sto let…“ vzlykala.

Matěj zašeptal relikvii, kterou mu darovala Hvězda – pohlédl jí do očí a všiml si, že nejsou vlhké, ale studené jako černý kámen. Bez lítosti. Pochopil, že to je kouzlo, které z něj mělo udělat lhostejného.

Ale on lehl k ní a začal zpívat písničku, kterou ho kdysi naučila maminka. Zpíval o naději, o květech a jarním vánku. Kouzlo se prolomilo a z ženy se vyklubalo uvězněné světlo – paprsek, který nyní osvítil další část schodů. Poslední úsek!

Třetí zkouška byla nejobtížnější: zkouška pravdy. V místnosti plné zrcadel se Matěj střetl se svými vlastními podobami – chlapcem, který zůstal ve vesnici a nikdy se nevydal na cestu, mužem, jenž odmítl pomoc druhým, starcem nenávistně hledícím na svět.

„Jsi opravdu tak dobrý?“ ptaly se jeho vlastní oči ve skle. „Nebo jsi člověk jako každý jiný, plný pýchy a sobectví?“

Matěj se nesnažil ty obrazy zničit. Místo toho se postavil před zrcadla, položil si ruku na srdce a řekl: „Nejsem dokonalý. Ale snažím se. Věřím v dobro.“

Zrcadla popraskala, až nakonec zůstalo jediné neporušené. Matěj vkročil dovnitř a… objevil se v poslední místnosti.

Stál v kruhovém sále, uprostřed kterého byla klec. V ní seděla královna, její děti a několik dvořanů – zrudlí, ale živí. Viremon stál nad nimi, v jedné ruce dlouhou hůl lemovanou drahokamy a v druhé zvídavý úsměv.

„Nuže, mládenečku, prošel jsi mými zkouškami,“ pronesl. „Ale mě nepřemůžeš.“

V tu chvíli přilétla Hvězda, její peří se rozzářilo jako tisíc lamp.

„Viremon se živil zoufalstvím, ale Matěj mu ukázal odvahu, soucit a pravdu. Tvé kouzlo slábne!“ zvolala.

Viremon vřískl a vyslal paprsek směrem k Matějovi, ale ten ho odrazil prstenem, který měl Hvězda na krku. Kouzlo se vrátilo k Viremonovi, který se roztočil jako dým a s výkřikem zmizel.

Okovy praskly, husa se proměnila v krásnou princeznu s vlasy jako svítání a královská rodina byla osvobozena. Věží se rozlehlo světlo a temné údolí se proměnilo v kvetoucí krajinu.

Princezna Hvězda vzala Matěje za ruku.

„Zachránils mě, zachránil jsi nás. Co si přeješ jako odměnu?“

Matěj zaváhal. „Nechci bohatství… Jen chci pomoct tvému lidu, být užitečný.“

A tak se v království obnovil mír. Matěj se stal správcem zahrad a ochráncem přírodních stezek. S princeznou Hvězdou sedávali u jezírka, kde kdysi začalo jeho dobrodružství, a vyprávěli dětem, jak i obyčejný člověk se srdcem na pravém místě může překonat největší kouzla.