Bylo jednou jedno malé království jménem Zářící údolí. Uprostřed tohoto království, na zeleném pahorku, stála starobylá věžička. Byla tak vysoká, že svým špičatým vrcholkem skoro šimrala mraky. Lidé z vesnice pod pahorkem říkali, že věžička je kouzelná. Nikdo však nevěděl, k čemu slouží nebo kdo ji postavil. Jedno však bylo jisté: v noci z jejího vrcholu zářilo světlo, které mělo barvu měsíčního svitu. Světlo bylo tak jemné a klidné, že uklidňovalo všechny, kdo se na něj zahleděli.
V jedné z chaloupek pod věžičkou žil chlapec jménem Matýsek. Byl zvědavý a odvážný, vždycky chtěl vědět, proč věci jsou takové, jaké jsou. Jeho babička mu často vyprávěla příběhy o vílácích – kouzelných bytostech, které prý kdysi žily v Zářícím údolí. „Vílové a víly dokázali ovládat světlo a stín,“ říkávala babička. „Říká se, že věžička byla jejich domovem, ale jednoho dne zmizeli. A od té doby zůstala věž prázdná.“
Jednoho večera, když obloha zrudla západem slunce, Matýsek seděl na prahu chalupy a díval se na věžičku. „Co když tam nahoře něco je?“ přemýšlel. Rozhodl se, že to zjistí. Když babička usnula, vzal si lucernu a vyrazil na pahorek. Cestička byla strmá, ale Matýsek měl odhodlané srdce. Když dorazil k věži, zjistil, že dveře jsou pootevřené. S trochou váhání vstoupil.
Uvnitř věže byla tma, jen v dálce zářilo slabé světlo. Matýsek se vydal za ním, stoupal po točitém schodišti, které se zdálo nekonečné. Když konečně dorazil na vrchol, zatajil dech. Uprostřed místnosti stál vílák. Byl vysoký a štíhlý, jeho průsvitná křídla jemně třepotala, jako by byla utkána z měsíčního světla. Jeho oči zářily jako hvězdy a kolem něj tančilo tisíce drobných světélek.
„Kdo jsi?“ zeptal se Matýsek, trochu roztřeseným hlasem.
„Jsem Luminor, strážce této věže,“ odpověděl vílák s úsměvem. „A ty jsi první člověk, který sem vstoupil po stovkách let.“
Matýsek se uklonil, jak ho učila babička. „Všichni ve vesnici říkají, že věž je kouzelná. Je to pravda?“
Luminor přikývl. „Ano, je. Tato věž chrání Zářící údolí. Světlo, které z ní vyzařuje, zahání temnotu a zlé síly. Ale světlo slábne, protože vílové, kteří se o něj starali, odešli. Zbyl jsem jen já, a má moc nestačí.“
Matýskovi se sevřelo srdce. „A co se stane, když světlo zhasne?“
„Temnota pohltí údolí,“ odpověděl Luminor vážně. „Ale ještě není vše ztraceno. Existuje způsob, jak světlo obnovit. Potřebuji však tvou pomoc.“
Matýsek bez váhání přikývl. „Co mám udělat?“
Luminor ho vzal za ruku a ukázal na bránu na druhé straně místnosti. „Za touto branou je kouzelný les. Uprostřed lesa roste Strom světla. Jeho plody mají moc znovu rozjasnit věž. Ale cesta k němu je nebezpečná. Les je plný nástrah a temných stvoření.“
Matýsek se nadechl. „Půjdu tam. Udělám, co bude třeba.“
Luminor se na něj vděčně usmál. „Nebudeš na to sám. Dám ti svůj světelný amulet. Ten tě ochrání před temnotou.“ Poté si sundal z krku malý svítící přívěsek a pověsil ho Matýskovi. „A ještě něco – věř svému srdci. To tě vždy povede správnou cestou.“
Matýsek si amulet pevně sevřel v dlani a vykročil k bráně. Jakmile jí prošel, ocitl se v lese, který byl zahalen do šera. Stromy byly vysoké a jejich větve se splétaly tak hustě, že nepropouštěly žádné světlo. Jen amulet na Matýskově krku zářil jako malý maják.
Cesta byla plná překážek. Nejprve musel přejít přes řeku, jejíž voda byla černá jako noc. Naštěstí mu amulet ukázal místo, kde byly pod hladinou skryté kameny, po kterých mohl přejít. Poté narazil na houštinu trnitých keřů. Když už si myslel, že neprojde, amulet se rozzářil ještě jasněji a keře se samy rozestoupily.
Nejhorší však bylo setkání s temným stínem, který se vynořil zpoza stromů. Stín měl tvar obrovského vlka s rudýma očima. Zavyl tak hlasitě, že se les otřásl. Matýsek se zachvěl strachem, ale vzpomněl si na Luminorova slova. Sáhl na amulet a pevně ho sevřel. „Odejdi!“ vykřikl. Z amuletu vyšlehl paprsek světla a stín zmizel.
Nakonec dorazil na mýtinu, kde rostl Strom světla. Jeho koruna zářila jako tisíce hvězd a na větvích visely zlaté plody. Matýsek opatrně utrhl jeden z nich a schoval ho do kapsy. Cítil, jak z plodu vyzařuje teplo a klid.
Cesta zpět byla mnohem rychlejší, protože amulet ho vedl přímou cestou. Když Matýsek dorazil zpět do věže, Luminor ho přivítal s širokým úsměvem. „Dokázal jsi to!“
Matýsek podal vílákovi plod, který Luminor opatrně položil na oltář uprostřed místnosti. Jakmile se plod dotkl oltáře, celá věž se rozzářila jasným světlem. Světlo proudilo ven a zalilo celé údolí. Temnota byla pryč.
„Jsi opravdový hrdina, Matýsku,“ řekl Luminor. „Díky tobě bude Zářící údolí v bezpečí.“
Matýsek se vrátil do své chalupy právě včas, aby babička nepoznala, že byl pryč. Když pak večer usínal, díval se na věžičku, která zářila jasněji než kdy dřív. Věděl, že udělal správnou věc, a usnul s úsměvem na tváři.