V dávné zemi obklopené hustými lesy, šumícími řekami a vysokými horami se nacházela vesnička Hlínov. Jméno dostala podle zvláštního, načervenalého jílu, který se ve velkém nacházel poblíž jednoho kopce. Tento jíl měl prý zvláštní schopnosti – staří vesničané říkali, že pochází z doby, kdy draci ještě létali po obloze a zanechali kousek své magie ve skalách a půdě.
Ve vesnici žil chlapec jménem Matýsek. Matýsek byl neobyčejně zvídavý a měl hlavu plnou otázek. Každý den chodil s dědečkem na pole, ale večery trávil s očima přilepenýma ke staré knize pohádek. Nejvíc ho zajímala legenda o drakovi, který měl být pohřben pod kopcem Hlínka, odkud vesničané brali hlínu na výrobu nádob a cihel.
Jednoho dne, když Matýsek pomáhal dědečkovi sbírat hlínu, narazil motykou na něco tvrdého. Klekl si a začal opatrně odkrývat hlínu. Po chvíli uviděl zvláštní šupinatý povrch, který se třpytil i ve stínu. Zavolal dědečka, ale ten to považoval jen za kámen a pokynul Matýskovi, aby kopal dál. K večeru však začal foukat silný vítr, nebe potemnělo a ze země se vznesl oblak prachu, který zakryl celou vesnici.
Když se vše utišilo, Matýsek našel na místě, kde kopal, oblázek ve tvaru dračí šupiny. Byl teplý a jemně vibroval v dlani. Měl zvláštní barvu – oranžovo-zlatavou – a zdálo se, že šeptá slova neznámým jazykem. Matýsek se rozhodl, že šupinu ukáže starému poustevníkovi žijícímu na kraji lesa, kterému vesničané říkali Kouzelník Míran.
Míran byl starý muž s dlouhým pláštěm, vousy téměř po zem a laskavýma očima, které viděly víc než ostatní. Když Matýsek přišel s dračí šupinou, kouzelník zbledl a s velkou vážností pravil: „Tohle je část Srovyna, posledního strážce Hlínovských skal. Před lety tu žil mocný drak, který svou magií ochraňoval vesnici. Když zemřel, proměnil své tělo v hlínu, aby jeho síla chránila místo navždy.“
Pak ale kouzelník dodal, že podle prastarých proroků přijde doba, kdy se magie v hlíně probudí – a s ní i neklid. „Drakův spánek byl narušen. Jeho srdce se chystá znovu bít. Pokud se jeho duch neuklidní, může se země otevřít a uvolnit síly, které lidé nemohou ovládnout.“
Matýsek se vyděsil, ale Míran mu podal starý svitek. „Je tu rituál, kterým se může dračí duch uklidnit. Ale potřebujeme tři věci: kapku živé vody z Pramenů mlhového lesa, plamen věčného ohně z pohaslé sopky a kus hlíny, který byl dotčen první jarní rosou.“
Matýskovi se zamotala hlava – bylo to nemožné! Ale když se podíval Míranovi do očí, uviděl v nich naději. „Já ti pomohu. Ale většina cesty bude na tobě,“ usmál se kouzelník a poklepal chlapci na rameno.
A tak začalo Matýskovo dobrodružství. Ráno vyrazil na cestu do mlhového lesa. Byla to tajuplná krajina, kde ptáci zpívali pozpátku a stromy se mírně nakláněly, jako by se chtěly s každým kolemjdoucím pozdravit. V srdci lesa objevil jezírko s hladinou průzračnou jako sklo. Chodník k jezírku však hlídal podivný tvor – vodní strážce s tělem z kapek a očima jako studny.
Strážce hádal hádanku: „Jsem voda, ale ne teču. Jsem živá, ale nemluvím. Jsem klíčem, ale nemám zámek. Co jsem?“ Matýsek chvíli přemýšlel, pak vzpomněl na to, co se učil ve škole. „Rosa,“ vyslovil opatrně. Tvor se usmál, uklonil se a z jezera vyplula lahvička plná světlomodré tekutiny. Živá voda!
Cestou k sopce Matýsek musel přejít most, který zmizel, jakmile se na něj člověk podíval. Díky kouzlu od Míranova prstenu však viděl cestu a dostal se přes propast do vnitřku vyhaslé sopky. Uprostřed byl oltář, na kterém hořel malý, téměř neviditelný plamínek. Byl to věčný oheň. Matýsek k němu opatrně přistoupil s lucernou, kterou mu kouzelník dal, a oheň se okamžitě přesunul dovnitř. Hned nato se země otřásla a z hlubin se ozval dunivý zvuk – jako kdyby něco velikého a starého procitlo.
Zbýval poslední úkol. Když se vrátil do vesnice, byl právě první jarní den. Matýsek brzy ráno bosky vyběhl k poli, kde měl dědeček malý záhonek. Rosa se třpytila na každém stéblu trávy. Matýsek rukama vyrýpl kousek hlíny, ve které se zrcadlily kapky rosy – a hlína v ruce zlehka zazářila.
S kouzelnými předměty se vrátil za Míranem. Kouzelník připravil oltář z kamenů a hlíny, na který položili šupinu dračího těla. Míran tiše recitoval kouzlo v jazyce dávno zapomenutém. Když přidal vodu, oheň a magickou hlínu, začalo vše zářit a po chvíli se ozval hluboký hlas:
„Jsem Srovyn, ochránce země. Tvůj odvaha probudila mou duši. Děkuji, že jsi nezapomněl.“
Země se uklidnila a nebe rozjasnilo. Od onoho dne se v Hlínově objevila nová barva hlíny – zlatavá a třpytivá, se kterou se dalo tvořit nádherné věci. A každá nádoba nebo cihla z ní vydávala teplé světlo, když se kolem setmělo – jako by v nich stále žhnul plamen drakovy duše.
Matýsek se stal hrdinou své vesnice. Ačkoliv se nikdy netoužil stát slavným, měl radost, že mohl zachránit místo, které miloval. S kouzelníkem Míranem zůstali přáteli a často spolu pozorovali noční oblohu, kde se podle legend zjevoval obrys velikého, klidného draka, který strážil zemi z výšin.
A tak díky jedné šupině, kousku hlíny a dětské odvaze zůstalo kouzlo ve vesnici Hlínov živé po dlouhá léta.