Za sedmero horami a devatero řekami stála malá vesnice jménem Hvězdolí. V té vesnici žili obyčejní lidé, kteří obdělávali pole, chovali ovce a každý večer, když se na nebi rozsvítily hvězdy, usedali u ohně a vyprávěli si příběhy o kouzlech, obrech a hrdinech.
Nejvíce však věřili ve starou legendu, která říkala, že jednou za tisíc let spadne z nebe hvězda, která má moc uzdravit každou nemoc, rozsvítit nejtemnější noc a splnit jedno srdcem vyslovené přání. Té hvězdě říkali Světelka, a podle legendy z ní vyroste v lesích vzácná bylinka – zlatě svítící hvězdička, která dokáže skoro všechno.
Jednoho dne se nad Hvězdolím zatmělo nebe, a pak se z něj zablesklo. Z jasného mračna se rozzářilo světlo tak jasné, že si i slepice přestaly klovat, a děti zůstaly stát s otevřenou pusou. Z nebe spadla hvězda.
Tutéž noc se narodila holčička jménem Míla. Měla vlásky zlatavé jako med a oči tak modré, jako kdyby si do nich nebe kaplo kapku barvy. Staré ženy ve vesnici šeptem říkaly, že Míla byla narozená pod hvězdou Světelkou, a že jí čeká zvláštní osud.
Roky plynuly a Míla rostla jako z vody. Byla laskavá, zvídavá a milovala procházky do lesa, kde často sbírala bylinky se svojí babičkou, starou bylinkářkou. Babička o vnoučeti říkala, že má duši čistou jako horský pramen a že jednou vykoná něco velkého.
Jednoho jara se nad krajem rozšířila divná nemoc. Květiny nezakvétaly, zvířata onemocněla a lidem ubývaly síly. Dokonce i ryby v potocích jakoby ztratily chuť plavat. Babička Míle vysvětlila, že tohle není obyčejná nemoc – že je v zemi něco temného, co vysává světlo a radost.
„Jedině bylinka ze Světelné hvězdy by dokázala naši zemi opět uzdravit,“ řekla babička a podala Míle starý pergamen s mapou lesů za Říční horou.
„Ale přece nikdo neví, kde hvězda dopadla,“ namítla Míla.
„Kromě těch, kdo ji hledají i kvůli vlastnímu chtivému srdci,“ odpověděla babička zamyšleně a pohladila ji po vlasech. „Musíš být statečná, holčičko.“
A tak se Míla vydala na cestu. Přes lesy, bažiny a kopce kráčela jen s malou brašnou, ve které měla sušený chléb, pláštík, lahvičku vody a bylinkářský nůž. Slunce i měsíc ji vedly a brzy dorazila k Temnověži – opuštěné tvrzi, o které se říkalo, že je skrýší loupežníků.
A skutečně. Ve stínu borovic zaslechla smích a cinkání kovu. Schovala se do houští a pozorovala čtyři zavalité postavy v otrhaných pláštích, jak rozbalují pytel s lesklými kamínky. Uprostřed pytle něco zářilo – byl to úlomek hvězdy!
„Hej, Křivejku,“ oslovil jeden druhého, „radši ten kus zakop, než ho najde nějakej zvědavej zobák z vesnice.“
Míla se nadechla a opatrně vylezla z křoví. „Prosím vás, potřebuju ten úlomek. Kvůli němu můžeme zachránit naši zemi.“
Loupežníci se šklebili a nahlas se smáli. „Za takový poklad bys nám musela dát něco pořádného. Co třeba… ten tvůj nebeský plášť?“
„Tento plášť dostala po své babičce – je utkaný z měsíčního vlákna,“ řekla pevně Míla, „má cenu, kterou nepoznáte.“
„Pak nemáme co mluvit,“ řekl ten největší a nejocasatější z nich a máchl rukou, že je Míla nikdy neuvidí.
Tehdy se Míla rozbrečela – ne z beznaděje, ale protože cítila, že ztrácí čas. Slzy dopadly na půdu, a tam, kde se dotkly hlíny, rozkvetla malá stříbrná květina. Loupežníci oněměli. „To je… kouzelná bylinka…“
Jeden z nich najednou padl na kolena a vyštěkl: „Ta holka mluví pravdu. Hvězda je mocná, a tenhle kousek je jen stín její síly.“
Nakonec, po dlouhém přesvědčování, jí jeden z loupežníků, ten nejmladší, podal úlomek hvězdy. „Vem si to a zachraň svůj svět. Snad s tím napravíme aspoň něco z chyb.“
S kouskem hvězdy v kapse se Míla vydala dál – podle babiččiny mapy se skutečná Světelná bylinka měla objevit někde poblíž jeskyně tříhřbetého obra, v zemi zvané Kamenros.
Cestu jí zkřížil vítr, déšť i mlha, ale její srdce bylo plné naděje. Když ušla tři dny a tři noci, došla k temné, zarostlé hoře, v jejímž boku zela obří jeskyně. Vchod byl zavalený kameny.
Míla si dřepla a začala kameny odvalovat. Z jeskyně se ozval hluboký hlas:
„Kdo ruší spánek obra Kamenroše?“
Míla se nezalekla. „Já, Míla z Hvězdolí. Potřebuji najít bylinku ze Světelné hvězdy, která uzdraví mou zemi.“
Obrovský zelenavý obr vyšel z jeskyně. Měl tři hrby – jeden na zádech, jeden na čele a jeden na bradě, ale jeho oči byly plné rozumu.
„Hvězda dopadla poblíž mého domu,“ řekl obr, „a od té doby se mi zdají sny o písních a světlech. Ale bylinku, kterou hledáš, střeží strašidlo – bývalý duch padající hvězdy, který se proměnil ve stín, protože mu někdo vzal většinu jeho světla.“
Míla vytáhla svůj úlomek hvězdy. „Možná tohle světlo ho uklidní.“
Obr ji pustil na své rameno a nesl ji až k srdci hory, kde rostla jediná bylinka – zlatozelená, s lístky ve tvaru hvězdy. Ale kolem ní tančil stín – proměnlivý, zlověstný, šeptající hrozby.
Míla se nebála. Vystoupila k bylině a napřáhla dlaň s úlomkem hvězdy. Stín se zastavil. Pak se kolem ní stočil, jako kdyby nasával světlo. Najednou se z něj utvořila podivuhodná bytost – stvoření z hvězdného prachu se smutnýma očima.
„Děkuji, dítě hvězdy. Navrátila jsi mi část mé podstaty,“ řekla bytost a rozplynula se ve třpytivý mlhovinový vánek, který se rozprostřel po hoře.
Míla opatrně utrhla jediný lístek z bylinky, jak to babička učila. „Nikdy víc, než potřebuješ,“ šeptla.
Cestu zpět jí pomáhal najít obr, který se zvedavou vlnou rozloučil. Loupežníci, teď už polepšení, jí pomohli přejít bažiny a jeden jí dokonce daroval vlčí kůži, aby jí nebyla zima.
Když se Míla vrátila, ves se téměř rozpadla únavou a nemocí. Babička však stále čekala na prahu s horkou miskou polévky.
Míla dala lístek bylinky babičce, která ho rozdrtila a připravila hojivý odvar. Ten pak rozdali všem ve vsi. Brzy se květiny začaly otevírat, ptáci zpívat a lidé se smáli, jako by jim někdo očistil srdce.
Od té doby, každý rok v den, kdy tehdy dopadla hvězda, ve vesnici slavili Světelnou noc. Děti pouštěly do nebe lucerny a starší vyprávěli o dívce se zlatými vlasy, která se nebála loupežníků, mluvila s obrem a zachránila svět s kapkou nebeského světla v dlaních.