V hlubokém údolí mezi zelenými kopci, kde po celý rok rostly květy a kde ptáci zpívali tak krásně, že by se jejich zpěv dal vepsat do srdce, se nacházela kouzelná zahrada. Zahrada byla plná voňavých růží, jabloňových stromů, které plodily zlatavá jablka, a mezi keři šeříků protékala malá bystřina, jež pramenila u paty staré věžičky zarostlé břečťanem. Ta věžička byla kamenná, s dřevěnou stříškou do špičky jako klobouk a malým okénkem, z kterého často svítila lucerna.

Nikdo z vesničanů nevěděl, kdo v té věžičce žije. Děti si mezi sebou šeptaly, že tam bydlí kouzelník, jiní mluvili o lesní víle. Ale pravda byla taková, že ve věžičce žila dívka jménem Mila. Byla to sirota, kterou kdysi jeden dobrý starý čaroděj našel na kraji lesa. Vychoval ji, učil ji bylinkářství, rozumění zvířatům a trochu i kouzlům. Když čaroděj odešel na věčnost, zůstala Mila ve věžičce sama.

Mila milovala svou zahradu a zvlášť si cenila pramene, jenž vyvěral kousek od základů věže. Voda z něho byla neobyčejně čirá a čistá, měla prý moc léčit nemoci a zahánět smutek z duší. Mila o pramen pečovala jako o poklad: každý den se k němu vydávala s konvičkou, aby s ním zalévala růže a jabloň. Říkalo se, že růže z její zahrady umí promlouvat, když je opravdu ticho a srdce otevřené.

Jednoho dne se dívka probudila a cítila na jazyku zvláštní chlad. Vyběhla ke svému prameni – a tu vidí, že voda, dříve tak jasná, je zakalená. Bublá divným způsobem, jako by pod zemí syčelo. Mila poklekla k pramenu, položila ucho k zemi a uslyšela podivný zvuk – tiché zasyčení, dlouhé a táhlé, jako by se pod jejími záhony plazilo něco velkého.

„To není dobré,“ zamumlala. Vzala svou dřevěnou hůlku, kterou jí zanechal čaroděj, a rozhodla se jít podél toku bystřiny, zda nenajde, co vodu kazí. Šla a šla, les houstl a stíny byly temnější než jindy. Až došla k místu, kde potok mizel pod rozsedlinou skály. Tam, na kameni, seděl obrovský had – byl zelenozlatý, jeho šupiny se leskly jako drahokamy a oči měl rudé jako západ slunce.

„Ty jsi ten, kdo zakalil můj pramen?“ oslovila ho Mila statečně, i když jí srdce bušilo až v krku.

„Tvůj pramen není tvůj,“ zasyčel had pomalu. „Je starší než ty i ten čaroděj, co tu býval. Je to pramen Šeptajících vod a střežil ho po staletí můj lid – hadi hlubin.“

„Ale proč tedy dnes voda onemocněla?“

„Protože rovnováha byla porušena,“ řekl had. „Někdo vzal květ ze Zahrady věčnosti, co kvete jednou za tisíc let, a voda pláče po jeho vůni.“

Mila přimhouřila oči. Věděla, že čaroděj, který ji vychoval, často chodil za obzor sbírat zvláštní byliny. Možná jednou takovou kytku přinesl…

„Jak mohu napravit chybu, kterou jsem nezpůsobila?“ zeptala se.

„Musíš najít nový květ,“ odpověděl had. „Ale ne ledajaký. Musí vyrůst z kapky světla, z dechu noci a z nezištné slzy. Jen takový květ obnoví pramen.“

„Jak toho mohu dosáhnout?“ Mila byla zmatená, ale rozhodnutá pomoci.

Had jí řekl, že musí jít tři dny na sever, až do kraje Modrých větrů, kde nebe umí zpívat. Tam najde starý strom z bílého dřeva, pod jehož kořeny spí stíny času. Právě tam může zasadit semínko naděje.

A tak se Mila vydala na cestu. První noc byla klidná, druhou noc se zvedl vítr a třetí den dorazila k místu, které se jí zjevilo jako sen – vysoký, bílý strom ve tvaru dlaně, jehož větve se třpytily šeříkově. Před ním stál malý oltář z mechu a kamenů.

Mila věděla, že musí přinést to, co had požadoval. Otevřela lahvičku, do které uschovala paprsek světla pomocí čarodějovy kouzelné sklenky. Potom si lehla na zem a nechala se ukolébat tichou nocí – její druhý dar, dech noci. A když si vzpomněla na čaroděje, který ji vychoval, a pocítila v srdci hluboký stesk a lásku, jedna slza jí stékla po tváři a dopadla na Zem – nezištná slza.

Trojí dar smísila do půdy a náhle ze země vyrostl zlatý květ, teplý a hebký jako letní ráno. Mila ho jemně utrhla a vrátila se zpět domů.

Když ho donesla k pramenu, had tam na ni čekal. „Jsi statečná,“ řekl uznale.

Dívka vložila květ do vody a ta se okamžitě projasnila. Zasyčení ustalo, had se poklonil a pozvolna se ponořil do hlubin, odkud přišel.

Pramen znovu zurčel jako dřív, ještě čistěji a silněji. Růže ve světle zlatého květu začaly zpívat a jabloně vykvetly bílými květy i uprostřed léta.

Od té doby každé jaro vykvétal v Milině zahradě jeden zlatý květ – památka na dobrodružství a důkaz, že i v tichosti, lásce a odvaze dřímá největší kouzlo.

A kdo by tehdy prošel okolo věžičky, cítil by z pramene nejen vůni vody, ale i příběh, který si šeptají růže.