Za sedmero horami a sedmero řekami se rozkládalo malé království jménem Světlice. Lidé tam byli obyčejní, ale šťastní, a příroda kolem rozkvétala v záplavě květin, šumících lesů a stříbřitých potůčků. V srdci tohoto království se nacházela malá vesnička Pancířov, a v ní žila dívka jménem Milenka se svou babičkou.

Milenka byla zvědavá, laskavá a měla ráda dobrodružství. Každé ráno se probudila brzy, pomáhala babičce sbírat maliny, sušit bylinky a vařit kaši. Kaši měly každý den k snídani, ale babiččina byla jiná – sladká, jemná, a vždycky voněla po lese a vanilce.

Jednoho dne, zatímco babička vybírala bylinky u lesa, Milenka vešla do jizby s miskou kaše a všimla si, že v koutě, kam slunce málokdy dopadlo, visí oprýskané zrcadlo s tepaným rámem. Dříve si ho zřejmě nevšimla. Stáhla šátek z hlavy, aby si uhladila vlasy, a při pohledu do zrcadla jí něco zacukalo v koutku oka. Otočila se, ale v místnosti nikdo nebyl.

Znovu pohlédla do zrcadla – tentokrát tam ale neviděla jen svůj odraz. Uprostřed skelného povrchu se pomalu objevila jakási mlžná brána. Milenka ustoupila. Mlžná clona se začala vířit a zřetelně se v ní ukázal obraz – planoucí strom s plody jako zlaté hrušky. Pod ním seděl malý skřítek, který na Milenku zamrkal a naznačil, aby šla blíž.

Sotva přistoupila, vítr zafoukal odnikud a kaše se v misce sama zamíchala. V okamžiku se miska rozzářila, zrcadlo zasvítilo a najednou… Milenka padala. Jen krátce, ale stačilo to, aby ucítila trávu pod nohama a vůni jiného světa.

Jakmile otevřela oči, stála na okraji mýtiny. Uprostřed ní rostl strom – přesně ten, který viděla. Na jeho větvích se pohupovaly hrušky, jaké nikdy předtím neviděla: měly tvar slzy, byly zlatavé a na každé z nich se leskla kapka rosy, i když bylo poledne.

„Tak přece jsi přišla,“ ozval se hlásek. Ze stínu vykročil skřítek v zeleném kabátku s bílou výšivkou. „Jmenuji se Trnka,“ řekl a uklonil se.

„Kde to jsem?“ zeptala se Milenka.

„V zemi Zrcadleni,“ odpověděl skřítek. „Tady sem mohl přijít jen ten, kdo má srdce čisté a snídá čarovnou kaši vašeho světa.“

Milenka se zasmála. „To ale dělá každý v Pancířově.“

„Ne takovou! Vaše babička do ní přidává kapku rosy z čarovného listu. Nebýt toho, zrcadlo by zůstalo němé,“ vysvětlil Trnka a vedl ji dál.

Jakmile vyšli z mýtiny, objevily se před nimi podivuhodné věci – ptáci, co zpívali stejné melodie, jaké Milenka slyšela, když jí babička zpívala před spaním. Stromy s kůrou jako sklo, květiny, co se skláněly k zemi, aby je mohla pohladit.

„Proč jsem sem přišla?“ zeptala se Milenka, když spolu dorazili ke stužkou ovázané cestě vedoucí do lesa.

„Země Zrcadleni upadá,“ řekl Trnka. „Kouzelná hruška, kterou jsi viděla, je Poslední plod Míru. Utrhnout ji může jen ten, kdo nezná závist, a přesto je ochotný podstoupit zkoušku. Když hruška spadne bez dědictví, kraj se ponoří do Temnotrníku.“

„Zní to vážně,“ přikývla Milenka.

Trnka kývl, dal jí do ruky dřevěný amulet a poslal ji po stezce.

Během své cesty Milenka potkala tři zkoušky.

První byla říčka bez mostu. Voda tekla prudce, k hladině se nešlo přiblížit. Na protějším břehu brečel malý zajíček uvězněný v kleci. Vedle něj visela cedulka: *Pomoz, budeš přenesen.*

Milenka nezaváhala. Zula si boty, svolila, že se namočí, stavěla provizorní lávku z větví a pomohla zajíčkovi utéct. Jakmile překročila tok, ucítila svěží vítr a suché boty na nohou.

Druhá zkouška byla těžší. V údolí stála chaloupka porostlá břečťanem. Z ní vyšla stařenka, která se opírala o hole z trní.

„Vnuk mi utekl do Temné doliny. Už je tam dlouho. Nedojdu pro něj. Prosím, dívko, postarej se.“

Milenka se vydala podle směru, kudy stařenka ukázala. Šla sama, protože Trnka zmizel. Temná dolina byla pokrytá mlhou a každým krokem se zdálo, že stromy šeptají něco nehezkého. Pak ale uslyšela pláč. V dutině stromu seděl hoch – byl to skřítek se srdcem plným strachu. Milenka mu nastavila ruku a ujistila ho, že žádná mlha není věčná. Hoch jí věřil a spolu se vrátili ke staré ženě, která se při pohledu na vnuka proměnila – trny z nohou jí opadaly, vlasy se leskly stříbrem, a zmizela ve světle.

„Druhá zkouška dokončena,“ zaznělo za Milenčinými zády, ale nikdo tam nebyl.

Třetí zkouška vedla ke kamenné hoře. Na jejím úpatí bylo opuštěné pole, plné zčernalých stromů. Jeden z nich ale měl u kořenů ukrytou truhlu ze dřeva hruškovníku. Když se Milenka přiblížila, trn z větve jí škrábl do dlaně. Zavrávorala, ale vydržela. Krev z kapky dopadla na truhlu a ta se otevřela. Uvnitř byly tři semena.

„Vysázej je,“ promluvil hlas ze vzduchu.

Učinila tak. Z každého semene vyrostl během chvíle jiný strom – jeden nesl med, druhý květiny a třetí – hrušky. Ale ty byly zčernalé, smutné, jako by jim něco scházelo.

„Chybí naděje,“ řekla Milenka tiše. „A tu mám v sobě.“

Přistoupila a pohladila poupě. Strom zazářil a objevila se jedna jediná zlatá hruška.

V tu chvíli se všechno kolem začalo ztrácet. Milenka ztratila pevnou půdu pod nohama a opět se ocitla v jizbě své babičky. Miska byla prázdná, ale zrcadlo plálo měkkým světlem a pod ním ležela opravdová zlatá hruška.

Babička vstoupila a usmála se. „Každý to zvládnout nemůže, Milenko.“

Dívka nechápala. „Jak jsi věděla?“

„Tuhle cestu jsem prošla i já – a semena, která jsi zasadila, rostou teď v mém srdci. Ale zlatá hruška? Ta patří tobě.“

Co se pak stalo s Milenkou? Nechala si hrušku? Nikdy se úplně neví. Ale od toho dne se její kaše stala ještě chutnější, a kdo ji ochutnal, přísahal, že slyší zpívat stromy a vidí barvy, jaké jinak svět nezná. A tak se lidé stále scházeli a říkali: „Ve světě je kouzlo – stačí se podívat srdcem.“