Za devatero horami a devatero řekami, v srdci Lesního království, stál palác ze zlatého vápence, v jehož věžích se blýskala okna jako sklenky ranní rosy. Tento palác byl domovem moudrého krále Ermana, který vládl spravedlivě a s otevřeným srdcem. Palác byl obklopen rozkvetlými zahradami a voňavými políčky, kde rostlo všechno koření, jaké si jen mohl kuchař přát – od sladké vanilky po ostrý zázvor, od skořice až po tajemné temně zelené lístky alcandry, která prý uzdravovala srdce i mysl.

Jednoho večera, když se slunce sklánělo za obzor a večerem se nesla vůně pečených jablek a vanilkových štrúdlů, se v paláci stalo něco nečekaného. Královská zahradnice jménem Mira přišla běžet ke králi celá rozrušená.

„Vaše Veličenstvo,“ zvolala, „alcandra zmizela! Každý jeden keřík! Jako by je někdo očaroval!“

Král pozdvihl obočí. Alcandra byla nejen vzácným kořením, ale podle dávných legend i přísadou do lektvaru pravdy, kterou královna matka kdysi užila k odhalení zrádce na dvoře.

Zpráva o zmizení koření se rychle rozšířila a nastal zmatek. Bez alcandry nemohli královští léčitelé připravovat léčivé masti, kuchaři byli zoufalí a v celém paláci panovala nervozita.

V tu chvíli, když se zdálo, že si s tím nikdo neví rady, přišel do paláce malý mužík s dlouhým, šedivým vouskem a čepicí až po uši. Jmenoval se Brůček a byl trpaslíkem z hor Uhlovských, kde se dny počítají podle zpěvu ptáků a noc nikdy netrvá příliš dlouho.

„Já vám tu alcandru najdu,“ řekl rázně, „ale potřebuju s sebou dva dobře srdcem odvážné – jednoho člověka a jednoho, kdo se stará o koření.“

Král na chvíli přemýšlel, a pak pokynul Mirovi, zahradnici, a svému synovi Artíkovi, který zatím ještě neměl moc zkušeností, ale srdce měl větší než celou věž paláce.

„Jste připraveni vydat se na cestu?“ zeptal se král.

Odpověděli jednohlasně: „Ano!“

Malá skupinka se vydala hned druhý den brzy ráno. Brali si s sebou jen nejnutnější věci – trochu chleba, vodu a zázračnou krabičku s pepřem, která podle Brůčka odpuzovala stíny.

První zastávka vedla do lesa Temněnkova, kde podle pověsti sídlí duchové vůní. Tam ucítili stopy skořice, která se běžně nikde sama nešíří. Brůček zamumlal zaklínadlo a před nimi se zjevil průhledný tvor jako pára z čajníku.

„Kdo hledá koření srdce, musí projít věží beze stínu,“ řekl duch a zmizel jako dým.

„To znamená Věž Mlčení!“ zvolal Brůček. „Tam nikdo nepromluvil už stovky let…“

Cesta k Věži Mlčení vedla přes Hory šeptů, kde šumící listí vyprávělo příběhy z dávných dob. Při jedné noci v jeskyni, kde přespali, slyšeli vypravování listů o čarodějnici jménem Nargilla, která sbírala kouzelné byliny do své neukojitelné knihy přání.

„Alcandra se používá k léčení, ale i ke kouzlení…,“ zamyslela se Mira a pocítila stín na duši.

Když dorazili k Věži Mlčení, spatřili, že stavba dosahuje až k oblakům. Věž byla zahalená modrým mléčným oparem a při každém kroku ke vchodu se stráně otřásaly.

Uvnitř věže bylo ticho tak husté, že i vlastní myšlenky zněly jako zvony. Stupně schodiště stoupaly nekonečně výš a výš. Ve vrchní komnatě, kam dorazili až za tři dny bez oddechu, seděla postava zahalená v plášti z březových listů. Čekala.

Byla to Nargilla. Její oči plály zeleně jako smaragdy.

„Copak vy nebojíte, že koření zapomene na své kořeny, až bude sloužit jen moci a kouzlům?“ zeptala se bezhlesně, myšlenkou přímo do jejich myslí.

„Koření je dar,“ odvětila Mira, „a dary bychom neměli bortit sobectvím.“

Trpaslík Brůček věděl, že přišel čas použít pepřovou krabičku. Otevřel ji a vzduchem se rozletěla štiplavá vůně, která smetla tíhu mlčení.

Nargilla vykřikla – a to bylo poprvé za stovky let, co někdo ve věži promluvil. Kouzlo ticha se rozpadlo, a s ním i kouzlo, které drželo alcandru spoutanou.

Z trámy věže vypadly svazky zelených listů, vůně se rozlila po komnatě a všichni tři cestovatelé cítili, jak se do nich vrací síla.

Nargilla zmizela v oblaku listí a dýmu a s ní i celé prokletí věže. Vchod se rozšířil a na nebi se rozzářila duha jako smích z nebes.

Cestou zpět jim zpívali ptáci a vítr hladil jejich tváře. Když se vrátili do paláce, přivítalo je celé království. Alcandra byla znovu zasazena do zahrad a palác zalila její uzdravující vůně.

Král Erman objal syna i Miru, a Brůčkovi daroval zlatou lžičku s vyrytým sluncem – symbol královského díků.

Od té doby se každoročně slaví Den Alcandry a všichni – lidé i trpaslíci – vaří společně velký kotel voňavé polévky, do které přidávají špetku alcandry a hodně lásky.

A večer pak rozsvěcují v každé věži lucernu, aby připomněli, že i v tichu může klíčit světlo – když na něj někdo věří.