V jednom malém království, obklopeném hlubokými lesy a šumícími potoky, žila stará ženáčková, která se jmenovala Bětuška. Bětuška byla vdova a neměla mnoho majetku, ale co měla, to byla její malá chaloupka na kraji vesnice, zahrádka, kde pěstovala bylinky, a jedna bílá husa jménem Eliška. Eliška nebyla obyčejná husa – byla krásná, s peřím tak bílým, že vypadala jako sněhová vločka, a její oči zářily moudrostí, kterou nikdo nedokázal vysvětlit.
Lidé z vesnice se často smáli Bětušce, že má husičku za nejlepšího společníka. Ale Bětuška se nenechala odradit. „Eliška je zvláštní,“ říkávala. „Má dobré srdce a já ji mám ráda jako vlastní rodinu.“
Jednoho dne, když slunce zapadalo za kopce a zlatavé světlo zalévalo vesnici, Bětuška uslyšela zaklepání na dveře. Otevřela je a na prahu stál unavený muž v otrhaných šatech. „Paní, prosím, mám hlad a jsem unavený. Nemáte trochu jídla a místo, kde bych mohl přespat?“ zeptal se tiše.
Bětuška, ač neměla mnoho, muži nabídla misku polévky a místo na lavici u krbu. Když se muž najedl a ohřál, poděkoval jí a řekl: „Jste dobrá žena. Ne každý by se slitoval nad cizincem. Za vaši laskavost vás chci odměnit.“ Pak se podíval na Elišku, která seděla v rohu místnosti. „Tvoje husa není obyčejná, že?“ zeptal se s úsměvem.
Bětuška se zarazila. „Proč myslíš, že není obyčejná?“ zeptala se.
Muž se jen tajemně usmál a vytáhl z kapsy malý zlatý klíček. „Tento klíč ti jednou pomůže odhalit tajemství, které Eliška skrývá. Ale pamatuj, že pravé bohatství není vždy to, co člověk vidí očima.“ S těmito slovy podal klíček Bětušce a zmizel za dveřmi, jako by ho pohltila noc.
Bětuška byla zmatená, ale klíček schovala do své truhly a na muže i jeho slova brzy zapomněla. Život plynul dál a ona se starala o svou chaloupku a Elišku, která ji vždy doprovázela na zahradě nebo na procházkách lesem.
Jednoho dne však do vesnice přijeli vojáci. Království zachvátila válka a vojáci hledali zlato a cennosti, aby mohli zaplatit vojsko. Když dorazili k Bětuščině chaloupce, hledali všude, ale našli jen staré hrnce a trochu bylinek. „To je všechno?“ zvolal jeden z vojáků podrážděně.
„A co ta husa?“ zeptal se jiný voják. „Ta vypadá, že by mohla mít cenu!“
Bětuška se zhrozila. „Ne, prosím, Eliška je všechno, co mám. Nemá žádnou cenu, je to jen obyčejná husa!“ prosila je se slzami v očích.
Ale vojáci ji neposlouchali a Elišku vzali. Bětuška zůstala sama a její srdce bylo zlomené. Vzpomněla si však na zlatý klíček a na slova tajemného muže. Možná Eliška skutečně skrývala nějaké tajemství.
Rozhodla se, že svou husu zachrání. Oblékla si svůj starý plášť, vzala klíček a vydala se na cestu. Šla mnoho dní přes lesy a hory, až dorazila k velkému královskému hradu. Tam uslyšela, že Eliška byla předána královi, protože její krása byla tak zvláštní, že ji chtěl mít ve svém paláci.
Bětuška se nezalekla. Přemýšlela, jak by se mohla dostat dovnitř, a pak si vzpomněla na zlatý klíček. Když se potají přiblížila k zadní části hradu, objevila staré dveře pokryté mechem. Klíček přesně pasoval do zámku a dveře se tiše otevřely.
Uvnitř našla tajnou chodbu, která vedla až do královského dvora. Tam uviděla Elišku, zavřenou v zlaté kleci. Husa však nevypadala smutně – její oči zářily a zdálo se, že na něco čeká.
„Eliško!“ zašeptala Bětuška. „Přišla jsem tě zachránit!“
Eliška se na ni podívala a pak se stalo něco neuvěřitelného. Husa se proměnila ve vysokou ženu s dlouhými bílými šaty a zlatými vlasy. „Děkuji ti, Bětuško,“ řekla jemným hlasem. „Jsem kouzelná princezna, kterou zlá čarodějnice zaklela do podoby husy. Tvůj dobrý skutek a tvá odvaha mě osvobodily.“
Bětuška byla ohromená. „Ale co teď? Král se bude zlobit, že jsi zmizela!“
Princezna se usmála. „Neboj se. Použiji svou moc, abych napravila, co bylo zlé.“ Zvedla ruce a najednou se celý hrad rozzářil zlatým světlem. Všichni, kdo byli zlí nebo chamtiví, se najednou změnili – jejich srdce se naplnila dobrotou.
Princezna pak vzala Bětušku zpět do její chaloupky. „Od této chvíle už nikdy nebudeš trpět nouzí,“ řekla. „Tvá laskavost a věrnost mě zachránily, a já ti to nikdy nezapomenu.“
A tak se Bětuška vrátila ke svému klidnému životu. Chaloupka byla vždy plná radosti, zahrádka kvetla nejkrásnějšími květinami a Bětuška věděla, že pravé bohatství není ve zlatě, ale v dobrém srdci a přátelství.