Kdysi dávno, v zemi daleko za devatero horami a devatero řekami, se nacházelo království jménem Rovlínka. Bylo to království zelených luk, šumících lesů a křišťálových jezer. Vládla mu moudrá královna Ilarie, jež měla jediného syna, prince Levana. Ten byl milý a statečný, ale neposedný a zvídavý. Miloval příběhy o kouzlech, odvážných rytířích a zakletých princeznách. Než řešil královské povinnosti, raději běhal po lese se zvířaty a naslouchal šepotu stromů.

Jednoho dne, když slunce pomalu klesalo za hory a zdálo se, že nic neobvyklého se už nestane, se nad královstvím zatáhla temná oblaka. Z černého nebe sletěl drak. Byl obrovský, se šupinami jako noc a očima červenýma jako uhlíky. Jmenoval se Žárith. S hlasem hromu vyhlásil, že Rovlínku stíhá kletba, protože království zapomnělo na staré dohody s lesními bytostmi.

„Nepřinesli jste dary vílákům v Den Rovnodennosti,“ zasyčel Žárith. „A podle staré dohody království bez požehnání víl bude uvězněno v mlze zmatku a bolesti. A já, Žárith, stát se musím strážcem této kletby, dokud nebude napravena.“

Dým mu stoupal z nozder a les se otřásal jeho přítomností. Pak se vznesl a zmizel v dáli. V tom okamžiku se začaly podivné věci. Květiny zvadly, řeky tekly zpět, a lidé zapomínali, kdo jsou. Království zachvátila temnota.

Prince Levana to nenechalo chladným. Okamžitě běžel za matkou a žádal ji, ať ho nechá vypravit se na cestu. Chtěl najít víláka, kterému nesli dary každé jaro – starého tvora jménem Loryndel. Ale královna se bála. Víláci už dlouho nevycházeli lidem vstříc a kdo bloudil bez vedení v jejich lesích, málokdy se vrátil.

Nakonec princezna Náira, Levanova sestřenice, zaslechla rozhovor a rozhodla se vypravit se s ním. Byla chytrá a uměla číst v runách starých knih. A tak jednoho chmurného rána, než kohouti zakokrhali, vyjeli z hradu. Mávali jim jen dva sluhové a starý dvorní ptáčník.

Cesta k lesu víláků nebyla snadná. Museli přejít Studené rokle, projít Pustým vřesovištěm a překonat Řeku mlčících. Za tři dny a tři noci došli ke stromům, které šeptaly cizími jazyky a listí jim svítilo nazelenalou září. Byli v Zahradě šumů – prastarém lese, kde žili víláci.

Víláci byli podivní tvorové, z části lidé, z části duchové lesa. Měli vlasy jako liany a v očích mlhu. Po dni bloudění je oslovil jeden z nich — vílák jménem Efen. Mluvil klidně, ale jeho slova byla plná smutku.

„Loryndel je uvězněn,“ řekl, „zaklel jej Žárith, aby nemohl požehnat království. Jen ten, kdo projde Labyrintem Odrazu, získá klíč ke kletbě.“

„A co je Labyrint Odrazu?“ zeptala se Náira.

„Je to místo, kde nečelíš zdem, ale sobě. Každý kout vtahuje tvé myšlenky a vrací je v podobě iluzí. Pokud se ztratíš v sobě, nemůžeš se nikdy vrátit.“

Levan se nadechl. „Povedete nás tam?“

Efen jen pokývl. A tak kráčeli za ním až k mýtině, kde se země rozevřela jako obrovská ústa a odhalila vstup do podzemního Labyrintu.

Uvnitř bylo chladno a ticho. Stěny nevedly jen doleva a doprava, ale i vzhůru a dolů. Chodby se měnily přímo před očima, zrcadla ukazovala obrazy, které nebyly pravé. Levan viděl, jak jeho matka pláče, protože ztratil cestu. Viděl sebe jako krále, který místo pomoci trůnu ničí všechno kolem. Ale Náira mu připomněla: „To jsou jen stíny. Nezapomínej, kým jsi.“

Když začali ztrácet víru, Levan si vzpomněl na les — jak mu naslouchal jako dítě. Vytáhl dřevěnou píšťalku, kterou mu kdysi daroval dědeček, a začal hrát. Jemná melodie se odrážela od stěn Labyrintu a jednotlivé zrcadlové chodby se začaly rozplývat. Ozval se zvuk jako když zlomené sklo padá na mramor — a najednou stáli v kruhové síni. V jejím středu byl stříbrný strom, který zářil světlem. U jeho kořenů seděl uvězněný Loryndel.

„Přišli jste,“ řekl tichým hlasem. „Dokázali jste projít tím, co nezvládne většina. Nabízím vám klíč ke kletbě, ale zbývá poslední zkouška: musíte čelit drakovi. Ne silou, ale moudrostí a odvahou.“

Levan a Náira poděkovali Loryndelovi. S jeho požehnáním se Les vzbudil k životu. Stromy jim prozradily, kde má Žárith své doupě — na vrcholku Skály ozvěn.

Cesta tam byla dlouhá a strmá, ale sedmého dne spatřili tmavou horu zakrytou věčným oblakem. Když stoupali, slyšeli rachot dračích křídel. Žárith je čekal.

„Přišli jste zemřít, či rozumět?“ zeptal se s úšklebkem. Jeho hlas otřásl balvany.

„Přišli jsme změnit, co bylo zapomenuto,“ řekl Levan. „Království lhostejně přešlo kolem dohody s víláky. Ale my pamatujeme. Neseme jejich požehnání a klíč k pravdě.“

Žárith ztichl. Z jeho tlamy už nevycházel oheň, ale tiché vrčení. Poté se přikrčil a před nimi se proměnil v muže s havraním pláštěm.

„Byl jsem vílákem dávno před tím, než jsem se stal strážcem,“ řekl. „Moje srdce bylo zkamenělé, protože lidé slíbili a pak se vytratili. Ale cítím, že přišel čas.“

A tak Žárith porušil sám svou kouzelnou přísahu. Rukou vytáhl světélkový kámen ze srdce Skály ozvěn a podal jej Levanovi. „Vrať ten kámen Loryndelovi — v něm spočívá hlas lesa.“

Když to Levan udělal, zakletý les se rozzářil všemi barvami jara a Rovlínka se zbavila kletby. Květiny znovu rozkvetly, řeky se rozběhly správným směrem a lidé si vzpomněli na svá jména i na písničky, které kdysi zpívali.

Žárith se proměnil v ohnivého ptáka a s roztaženými křídly odletěl ke hvězdám. Vílačí les se opět otevřel — a lidé království každé jaro nosili dary, ne z povinnosti, ale z přátelství.

Levan se vrátil jako hrdina. Ale nezůstával dlouho na trůnu — s Nairou často odjížděli do lesů nebo hledali další příběhy, kde by mohli pomoci.

A les? Ten si šuměl dál tiše svými starými písněmi, v nichž bylo vše — i kletba, i drak, i síla odpuštění.