V jednom malebném údolí, obklopeném voňavými loukami a hlubokými lesy, stála stará, nádherná jabloň. Její silné větve byly vždy plné sladkých jablek, která zářila pod slunečním svitem jako drahokamy. Místní obyvatelé jí říkali Kouzelná jabloň, protože se povídalo, že její plody v sobě ukrývají mocné čáry.

V nedaleké vesnici žil šikovný kočí jménem Široký. Říkali mu tak proto, že měl široká ramena, široký úsměv a ještě širší srdce. Byl známý tím, že nikdy neodmítl pomoct, a jeho starý dřevěný kočár táhli dva věrní koně—Bělka a Hnědák. Kočár byl zdobený jemnými ornamenty a měl střechu z tkaniny, která měnila barvu podle počasí.

Jednoho jarního rána se Široký chystal na cestu přes Hluboký les, protože měl doručit pytle mouky do sousední vesnice Záhoří. Uložil náklad do kočáru, hladil Bělku a Hnědáka po čumáku a vydal se na cestu.

Když zajel hluboko do lesa, slunce pomalu začalo mizet za mraky a kolem se rozprostřelo tajemné šero. Široký držel opratě pevně, ale najednou koně prudce zastavili a začali nervózně popotahovat. Z křoví vyběhla liška. Měla zlatavý kožich, oči jako jantar a působila jinak než všechny ostatní lišky—jako by byla z pohádky. A taky byla.

„Stůj, milý kočí!“ zavolala liška, „potřebuji tvou pomoc!“

Široký byl sice překvapený, ale nebyl to žádný strašpytel. Slezl z kočáru a přistoupil k lišce. „Copak se ti stalo, krásná liško?“

„Můj les se mění. Něco zlého se blíží. Kouzelná jabloň, která chrání údolí svou magií, začala vadnout. Její jablka ztrácejí lesk a sílu. Musíme najít ten důvod, než bude pozdě.“

Široký věděl, že Kouzelná jabloň je důležitá nejen pro les, ale i pro lidi. Spousta nemocných se uzdravila jejím jablkem, a v zimě, když bylo málo potravy, dávala svá plody ptákům i zvířatům. Neváhal ani chvíli.

„Vezmi mě k ní,“ řekl rozhodně. Liška vyskočila do kočáru, usadila se na pytel mouky, a společně vyrazili k jabloni.

Když dorazili, nebyl pohled vůbec krásný. Jabloň měla svěšené větve, její kůra zešedla a jablka byla menší a ztratila svůj třpyt. U kořenů se objevily černé skvrny a z půdy se linul chlad.

„Tohle je temná magie,“ řekla liška. „Ale není všem dnům konec. Existuje dávný recept, jak jabloň uzdravit. Potřebujeme vodu ze Studánky upřímnosti, kapku světla z Ranní hvězdy a zpěv slavíka, který nikdy nezmlkne.“

„Zní to jako cesta plná dobrodružství,“ zasmál se Široký, „ale když mysl, srdce a kočár jedním jsou, neexistuje místo, kam bych nedojel.“

A tak se vydali na cestu. První měli najít Studánku upřímnosti. Byla ukrytá v horském úbočí, kam vedla úzká pěšina mezi balvany. Kočár musel zůstat na křižovatce a Široký šel pěšky. Cestou potkal stařenku, která mu nabídla ošuntělou mapu. „Nehledej studánku očima, ale srdcem,“ řekla a zmizela v mlze.

Po chvíli bloudění narazil Široký na pramen. Voda vypadala obyčejně, ale když se do ní podíval, viděl v ní svůj obraz—ne jak vypadá, ale jak to cítí. Uviděl své dobro, své chyby i své sny. Věděl, že je to pravá studánka. Nabral vodu do lahvičky a vrátil se k lišce.

Druhá zastávka byla mnohem složitější. Kapku světla z Ranní hvězdy lze získat jen v okamžiku, kdy první paprsek ranního slunce dotkne nejvyšší špičky věže Staré pevnosti. Pevnost byla opuštěná a zarostlá různým popínavým rostlinstvem, ale Široký se vyšplhal až na samý vrchol. Jakmile slunce vyšlo, první paprsek prošel čočkou starého dalekohledu, který kdysi sloužil k pozorování oblohy, a dopadl na stříbrný list, připevněný na vrcholku.

List se rozzářil a stříkl kapku světla, kterou Široký zachytil do skleničky s uzávěrem z jantarového kamene.

Poslední bylo najít slavíka, který nikdy nezmlkne. Ten prý žije v Nejhlubším háji, skrytém mezi třemi kopci, kde čas plyne jinak. Díky lišce našli správnou cestu, a v tichu lesa uslyšeli zpěv tak nádherný, že stromy se lehce kolébaly do rytmu.

Slavík seděl na větvi a zpíval, jako by věděl, že ho někdo potřebuje. Když Široký přistoupil, ptáček se přestal bát a posadil se mu na rameno. „Vezmu tě s sebou, ale jen pokud zůstaneš zpívat,“ řekl s úsměvem. Slavík zavřel oči a tiše kývl hlavou.

Když se vrátili ke Kouzelné jabloni, byl už večer. Nad stromem se stahovaly mraky a vítr začal kvílet. Ale Široký neotálel. Vylil na kořeny vodu studánky, přidal kapku světla a poprosil slavíka, aby zazpíval. A slavík zpíval. Bez zastavení. Jeho píseň byla tak silná, že se začalo ozývat hučení z hlubin země.

Najednou se z kořenů jabloně začala šířit zlatavá záře. Strom se rozzářil jako hvězda, jeho větve se narovnaly a jablka se opět zaleskla. Z černých skvrn nezbylo nic než stříbrný popel, který vítr roznesl do všech stran.

„Povedlo se!“ radovala se liška a objala Širokého kolem nohou.

Slavík hrdě zaštěbetal a usedl na větev jabloně, kde pokračoval ve zpěvu. Lidé z okolí se začali sbíhat k jabloni, která zářila do noci jako lucerna. Přinesli košíky, do kterých jabloň sama pouštěla po jednom jablku, jako by věděla, komu je třeba.

Široký s liškou seděli v kočáře, teď už zase prázdném, ale srdce měli plná radosti. Bělka i Hnědák spokojeně přežvykovali trávu a vítr jim zlehka čechral hřívy.

„Dnes jsme vykonali něco velkého,“ řekla liška a zamžikala na Širokého. „A díky tomu naše údolí zůstane kouzelné nadále.“

Široký se usmál, zapřáhl koně a vydal se zpět do vesnice, kde na něj čekali přátelé, večeře a teplé přivítání. A i když jeho pytle mouky byly dávno pryč, nevadilo mu to—protože přivezl něco mnohem důležitějšího: lásku, naději a příběh, který se bude vyprávět dětem po mnoho let.