Kdysi dávno, v zemi ukryté za sedmi vrchy a třemi řekami, stála vysokánská věž. Byla tak vysoká, že její špička mizela v oblacích, a někteří lidé tvrdili, že nahoře sídlí samotné hvězdy. Věží se všichni báli, protože kolem ní rostla podivná zahrada plná divokých rostlin a mrkví, které svítily ve tmě jako malé lampičky.
Ve vedlejší vesnici žila vědma jménem Střelka. Byla to laskavá žena, která rozuměla bylinkám, zvířatům i skrytým mocem. Lidé za ní chodili pro rady, když se jim ztratila koza nebo když na poli nechtělo nic vyrůst. Střelka měla jednu zvláštní schopnost — dokázala mluvit s rostlinami.
Jednoho dne za ní přiběhla malá holčička jménem Madlenka. Měla uplakanou tvář a v ruce svírala svazeček podivně zkroucené mrkve.
„Vědmo Střelko,“ štkala Madlenka, „naše vesnice je v nebezpečí! Tyhle mrkve začaly růst všude! V poli, na střechách, i u studny! Nikdo neví, odkud se berou, ale včera v noci se některé začaly hýbat!“
Střelka si přiložila jednu z mrkví k uchu a šeptla: „Kde je tvůj domov?“ Mrkev zašustila listy a odpověděla tichounkým hláskem: „Ve věži, ve věži…“
Vědma zamyšleně přikývla a rozhodla se, že se věži podívá na zoubek. Přibrala s sebou Madlenku a společně vyrazily. Na cestu si vzaly hůl, brašnu plnou bylinek, pár krajíců chleba a lahvičku s medem – protože každý ví, že med je nejsladší zbraní proti zlobě.
Cesta k věži nebyla jednoduchá. Musely přejít řeku po kluzkých kamenech, projít houštinou, kde šišky zpívaly strašidelné písničky, a vyšplhat na kopec, který se zdál strmější s každým krokem. Když se konečně dostaly ke středu divoké zahrady, mrkve kolem nich začaly šustit a pohupovat se ve větru. Některé vyšplhaly až na kmeny stromů a chichotaly se.
Vědma rozprostřela kolem sebe kruh z usušeného heřmánku a ostružinových trnů. „Neboj se, Madlenko. Bylinky nás ochrání,“ uklidnila dívku.
Jakmile stály před obrovskými dveřmi věže, ty se samy od sebe otevřely s hlubokým skřípotem. Vstoupily dovnitř a zjistily, že věž je uvnitř ještě větší, než vypadala zvenčí. Schodiště vedlo nahoru, točilo se do nekonečna a podél zdí visely obrazy kouzelníků, kteří je sledovali svýma bystrýma očima.
Madlenka se otřásla, ale Střelka ji vedla vpřed.
Po nekonečných schodech vyšplhaly až na samotný vrchol, kde našly malou komůrku plnou knih, lahviček a hrnců. A uprostřed stál starý kouzelník. Měl klobouk až do nebe, vousy dlouhé jako záclony, a v ruce hůl zdobenou stříbrnými hvězdami. Když je spatřil, překvapeně zvedl oči.
„Kdo jste a proč rušíte mé ticho?“ zaburácel.
Střelka předstoupila a klidně odvětila: „Jsem vědma a přišla jsem zjistit, proč tvé mrkve ohrožují naši vesnici.“
Kouzelník si povzdechl a jeho ramena poklesla. „Ach, to je dlouhý příběh,“ začal. „Před mnoha lety jsem chtěl vytvořit dokonalou mrkev – tu, která by nikdy neuvadla, rostla by rychle a živila by všechny hladové. Ale kouzlo se nepovedlo. Namísto užitečných rostlin jsem stvořil mrkvové rarášky – neposlušné, rošťácké bytosti. Nezvládl jsem je zkrotit, a tak jsem se uzavřel ve věži, abych už nikomu neuškodil.“
Madlenka sebrala odvahu a zeptala se: „A nešlo by s nimi něco udělat?“
Kouzelník přistoupil k polici a vytáhl starou knihu. „Existuje způsob,“ přikývl. „Musí je někdo nakrmit nejen jídlem, ale i laskavostí. Jen pak se uklidní a promění v obyčejnou zeleninu, jak to bylo původně zamýšleno.“
Střelka se zamyslela. Vzpomněla si na lahvičku s medem. Usmála se a podala ji kouzelníkovi.
„Dej jim ochutnat kapku sladkosti a ukážeme jim, že svět není zlý,“ řekla.
Všichni tři sešli dolů a v zahradě rozlili med do kapek rosy na listech. Mrkvové rarášky nejprve nedůvěřivě přičichly, ale pak začaly radostně poskakovat, zpívat a za okamžik se z každého z nich stal zlatavě oranžový kořen.
Vesnice byla zachráněna!
Kouzelník, který byl celý život smutný ze svého nepovedeného kouzla, pocítil v srdci velikou radost. Nabídl Střelce a Madlence, aby zůstaly a společně spravovali kouzelnou zahradu.
Střelka si rozložila u věže vlastní bylinkovou zahrádku a učila děti z vesnice, jak se starat o rostliny i jak naslouchat šepotu přírody. Madlenka se stala nejmladší učednicí a brzy byla známá široko daleko jako ta, která rozumí mrkvím i kouzelným rostlinám.
Kouzelník otevřel dveře své věže všem lidem. Každý, kdo potřeboval jídlo nebo radu, byl vítán. Z původně hrozivého místa se stalo místo radosti a přátelství.
A tak žili všichni spokojeně, blízko věže, kde mrkve zářily ve tmě a ševelily spokojené písničky pokaždé, když kolem někdo prošel se srdcem plným laskavosti.