V hlubokém srdci Modravých hor, kde se lesy táhnou až k modravému nebi a potoky zpívají jako skřivánci, stála malá, kamenná věžička. Byla tak stará, že ji už málokdo znal jménem, a přece v ní žil někdo, kdo na ni nikdy nezapomněl — trpaslík jménem Červíček.
Červíček byl mrňavý, sotva po kolena běžnému zajíci, ale jeho srdce bylo větší než pytel žaludů. Věžičku si postavil sám před mnoha lety, z kamínků, které sbíral v lese, a z větviček, co spadly ze starých dubů. Na vrcholku věžičky měl pozorovatelnu, ze které sledoval hvězdy, mraky a ptáky. A právě tam, mezi krovy a cinkajícími zvonky, se jednou odehrálo něco velmi zvláštního.
Jednoho dne, když zrovna Červíček leštil dalekohled z broušeného skla, se věžička začala třást. Ne jako když padá šiška na střechu. Ne jako když přeběhne myš po parapetu. To bylo jiné — věžičkou proběhl silný poryv větru, který jí skoro urval špičku. Trpaslík se chytil zábradlí a volal: „Kdo to je? Co se to děje?“
A tu, zpod střešní tašky, se ozval hlas, jemný jako šepot listí: „Já jsem Vítr, pane trpaslíku. Bydlím v korunách stromů, v horách i v údolích. Ale něco mě sem přivedlo. Potřebuji pomoc.“
Červíček se zamračil, setřel si prach z čepičky a řekl: „Pomoc? Od trpaslíka? A co by mohl takový malý vousáč udělat pro velkého větrného pána jako jsi ty?“
Vítr si povzdechl. „Někdo mě uvěznil. Můj mladší bratr Severák, zlý a chladný, mě zaklel do této věžičky. Teď se nemohu volně pohybovat, nemohu foukat do listí, nemohu nosit mraky ani hladit tváře dětí. Uvěznil mě, protože jsem mu chtěl zabránit, aby přinesl do kraje nekonečnou zimu.“
Trpaslík si sedl na kamenný schod a promnul si vous. „Hmm. To zní vážně. Ale jak ti mohu pomoci? Nemám žádnou kouzelnou hůlku, ani křídla, abych tě odnesl do nebe.“
Vítr se usmál, až to zahučelo ve střeše. „Pomoc přichází v srdci, ne v kouzlech. Musíš najít tři věci: pírko z ptáka, co zpívá i v bouři; kapku rosy z nejvyššího listu v lese; a poslední je jiskra odvahy, kterou najdeš jen v sobě.“
Červíček se nerozmýšlel dlouho. Oprášil svůj malý batůžek, zabalil si kousek medového chleba, lucerničku a svůj deník, a vyrazil.
Prvním cílem byl zpívající pták. Trpaslík putoval lesem, až došel k místu, kde se stromy skláněly jeden k druhému a šeptaly si staré příběhy. Tam, na větvi starého javoru, seděl černý skřivan. Bouře zuřila, blesky křižovaly oblohu, ale pták zpíval, jako by to byla nejsladší symfonie.
„Dobrý skřivane,“ oslovil ho trpaslík, „potřebuji tvé pírko, abych pomohl Větru.“
Skřivan se usmál a pravil: „Kdo pomáhá Větru, pomáhá i lesu. Zde je mé pírko.“ A jedno mu daroval. Bylo lesklé, černé s odlesky duhy.
Druhá výprava vedla ke Stromu Tisíce Listů — nejvyššímu stromu v Modravých horách. Šplhal po jeho kmeni celý den, až dorazil na nejvyšší větev. Tam, na listečku, se třpytila kapka rosy. Byla tak čistá, že v ní viděl své vlastní srdce.
S peříčkem a rosou v batohu se vydal domů. Ale než se dostal zpět, čekala ho ta nejtěžší zkouška: jiskra odvahy. Cesta ho vedla přes temnou jeskyni, kterou obýval stínový vlk — stvoření, které živila jen strach.
Když do jeskyně vstoupil, vlk zasyčel: „Kdo se odváží mě rušit?“
Červíček se třásl, ale postavil se a řekl: „Jsem trpaslík Červíček a jdu pomoci Větru. Nezastavíš mě, i kdybych měl být tvým večeřím.“
Vlk se podíval do jeho očí a v tu chvíli — fňuk! — zmizel. Uvnitř trpaslíka zazářilo teplé světlo. To byla jiskra odvahy.
Když se vrátil do věžičky, Vítr už slábl, sotva pohyboval závěsy na okně. Červíček položil pírko, kapku a jiskru na okenní parapet. V tu chvíli se všechno rozvířilo.
Do místnosti vtrhl proud světla, závěsy se rozletěly, všechny zvonky na věžičce začaly cinkat a Vítr se zvedl — silnější než kdy dřív. Prohnal se věžičkou, zatočil se do nebe a pak se vrátil.
„Děkuji, Červíčku,“ řekl. „Zachránil jsi mě. A díky tobě nebude v kraji nekonečná zima.“
A od té doby, kdykoli foukne jemný, teplý vítr, lidé říkají, že je to přítel Vítr, který objímá svět na důkaz vděku. A když někdo zavítá do Modravých hor, možná spatří malou kamennou věžičku a na jejím vršku trpaslíka s dalekohledem, jak mává příteli v oblacích.