V hlubokém zeleném údolí, mezi vysokými horami a lesy plnými šumících stromů, stála stará věž. Nebyla to obyčejná věž. Její stěny se leskly, jako by byly ze skleněného kamene, a střecha byla pokrytá zlatými taškami, které se třpytily na slunci. Věž patřila starému kouzelníkovi jménem Dobromír. Dobromír žil v té věži už celé století, ale nevypadal ani starý, ani slabý. Jeho dlouhý plášť byl posetý hvězdami, které v noci tiše svítily, a klobouk měl tak špičatý, že jej občas musel podpírat hůlkou.

Každý v kraji ho znal a vážil si ho pro jeho moudrost a dobrotu. Ale jen málokdo věděl o tajemství, které Dobromír ukrýval ve věži.

Jednoho dne přiletěl na okraj lesa vílák jménem Ferlan. Nebyl jako běžné víly nebo skřítci – byl to vílák, což bylo zvláštní stvoření, napůl víla a napůl lesní duch. Ferlan měl křídla z listů a mech na ramenou. Jeho oči byly zelené jako hluboké jezero a jeho smích zněl jako zpěv ptáků.

Ferlan byl rošťák, ale ne zlý. Měl rád hádanky, vtipy a někdy někomu vypil medovinu, kterou neměl. Ale což, kdo by se zlobil na víláka, který vám za to zasadí zpívající květinu?

Jenže tentokrát si chtěl Ferlan užít opravdu velké dobrodružství. Slyšel v lese podivné zprávy: prý kouzelník Dobromír ve své věži schovává poklad ze zlata. Zlato, které padalo z nebes, zlato, které léčí každou nemoc, zlato, které zpívá.

„Zpívající zlato?“ pomyslel si Ferlan, když sbíral orosené kapky do své luskové láhve. „To musím vidět na vlastní oči!“

A tak se vydal na cestu.

Procházel háje, slézal kopce, brodil se potůčky, až došel k údolí, kde stála kouzelná věž. Blýskala se už z dálky jako zapadající slunce.

Když se přiblížil, věž se lehce zhoupla – opravdu, jako by byla napůl živá – a z jejího vrcholku se snesly malé zlaté jiskřičky.

„Ahóój!“ zakřičel Ferlan a zamával.

Ze dveří vyšel Dobromír, v ruce držel konvici s bylinkovým čajem.

„Vida, vílák ve svitu odpoledního slunce. Co tě přivádí, lesní příteli?“ zeptal se klidným hlasem.

Ferlan se vznášel ve vzduchu a zavřel jedno oko jako při škádlivém úsměvu.

„Slyšel jsem zvěsti o zpívajícím zlatě. Přišel jsem se přesvědčit, zda je to pravda!“

Kouzelník se usmál, ale jeho oči zůstaly vážné.

„Zlato, které zpívá, je skutečné. Ale nevlastním ho já. Věž ho střeží. Je to staré kouzlo, které není určeno každému.“

Ferlan se moc neohlížel na varování a oči mu zářily vzrušením.

„Chtěl bych vejít a aspoň maličko se podívat…“

„Ne tak rychle, příteli,“ zvedl kouzelník prst. „Zpívající zlato s sebou nese staré věštby. Kdo ho chce vidět, musí projít třemi zkouškami: zkouškou srdce, zkouškou statečnosti a zkouškou pravdy.“

Ferlan nerozmýšlel dlouho. Mává svými listovými křídly a zvolal: „Přijímám!“

Dobromír otevřel dřevěné dveře, které se samy tiše pohnuly, a Ferlan vletěl dovnitř. Interiér věže byl jiný, než čekal – ne temný, zaprášený nebo plný knih. Byl světlý, prostorný a každé patro skrývalo něco neobvyklého.

První komnata byla plná hudby. Neviditelné nástroje hrály jemné melodie, a uprostřed místnosti se vznášelo malinké mlžné srdce. Vedle něj stál skleněný podstavec s kamenem.

Zvýraznil se nápis:

*„Srdce, které cítí, dříve než oči zahlédnou. Dotkni se srdcem a otevři cestu dál.“*

Ferlan chvíli nerozuměl. Dotknout se srdcem? Jak?

Nakonec se posadil před kamenný podstavec, zavřel oči a pomyslel na všechny, které kdy potěšil: ptáčky, kterým nasypal semínka do ptačí budky, lesní včelky, které se schovaly v jeho plášti před deštěm, a medvěda, kterému zčistajasna rozkvetl maliník.

Náhle skleněný podstavec zazářil a mlžné srdce se tiše rozplynulo.

Cesta dál se otevřela.

Druhá místnost byla plná ticha. Všude kolem visely obrazy podivných tvorů – draků, příšer, obřích brouků s tesáky delšími než klády. Uprostřed místnosti byl temný sloup.

*„Statečný není ten, kdo nebojácně běží, ale kdo stojí navzdory strachu.“*

Ferlan polkl. Najednou ze stínů vystoupil obrovský vlk s očima rudýma jako uhlíky. Šel přímo na něj. Ferlan měl chuť uletět oknem. Ale vzpomněl si na včelky. Na slabé, malé včelky, jak se vešly pod jeho plášť. A že jim nefrnkl, ale ochránil je.

Pevně se postavil, rozpažil paže, a řekl: „Nebojím se tě, jsi jen strašidlo!“

Vlk se rozpustil v mlze, a sloup zezlatnul. Další dveře se otevřely.

Ve třetí komoře nebylo nic. Jen obrovské zrcadlo.

Pod ním bylo napsáno:

*„Pravda o sobě je někdy těžší než pravda o druhých. Řekni, co v sobě nosíš, a zrcadlo ti odpoví.“*

Ferlan popadl dech. Sedl si před zrcadlo a chvíli mlčel. Pak řekl:

„Jsem vílák. Rád dělám legrácky. Ale někdy… někdy se bojím, že si mě ostatní opravdu neváží. Že jen žertuju, protože se schovávám. Chtěl bych být víc než jen lesní potulný smíšek.“

Zrcadlo se rozzářilo zlatým světlem, a najednou v něm Ferlan viděl sám sebe, ale většího, silnějšího a s křídly, která zářila jako jarní nebe. Byl tím, kým mohl být.

Nakonec se rozevřela poslední komnata a Ferlan vstoupil do srdce věže.

Zde, uprostřed místnosti, stál podivný krystal – zlato, jaké nikdy neviděl. Zpívalo jemné melodie, které se nedaly chápat, jen cítit. Byly to písně lásky, naděje a svobody.

Zlata se dotkl, a ten okamžik mu zůstane navždy v srdci. Nepotřeboval si nic odnést, nebylo třeba. Stačilo vědět, že tohle všechno – krása, síla, pravda – už dávno nosil v sobě. Zlato bylo jen jeho odrazem.

Když sestoupil dolů, Dobromír už na něj čekal s dvěma šálky čaje.

„Tak co, víláku?“ usmál se jemně.

Ferlan pokýval hlavou. „Opravdu to zpívá.“

„Ale víš, že písně jsou v tobě,“ dodal kouzelník.

Ferlan se usmál a napil se čaje z listové šálky. Poté roztáhl křídla a zvolal: „Na shledanou, příteli kouzelníku! A děkuji… za vše!“

A tak Ferlan odletěl zpátky do lesa, ale už nebyl stejný. Ať přišel kamkoli, přinášel s sebou zvláštní klid. A i když nikdy neprozradil, co viděl uvnitř věže, jeho oči se od té doby třpytily jako ten kouzelný krystal. Třebaže žádné zlato si neodnesl, v srdci si nesl poklad, který byl cenější než cokoli na světě.