V hlubokém lese za sedmero horami a devatero řekami se rozprostíralo tiché království jménem Luminora. Bylo to království plné květin, zpívajících ptáků a smaragdových luk, kde lidé žili v míru a štěstí. Ale ne vždy tomu tak bylo.

Kdysi dávno byla Luminora zahalena temnotou. Nad krajinou se vznášel stín zlé čarodějnice Zargany, která vládla lesům a horám se svým věrným společníkem — obrovským hadem jménem Ssythar. Tento had měl šupiny tvrdé jako kámen a oči rudé jako uhlíky. Jeho jediným dotykem mohl zkamenět stromy, kameny i srdce dobrých lidí.

Zargana toužila po jednom jediném: po Diamantu věčného světla, který zářil na vrcholu Chrámu plamene uprostřed Luminory. Tento diamant měl moc rozzářit i tu nejtemnější noc a zahnat zlo na tisíc let. Proto jej chránila kouzelná svíčka, která ho obklopovala neuhasitelným plamenem. Tato svíčka hořela nepřetržitě od pradávna a ukrývala diamant před každým, kdo měl zlé úmysly.

Jednoho dne se však Zarganě podařilo svíčku sfouknout. Pomocí černé magie přivolala vítr z podzemí a plamen uhasil. Okamžitě se nad královstvím zatáhla mračna a slunce přestalo svítit. Zargana poslala Ssythara, aby diamant přinesl, ale v tu chvíli se probudilo staré proroctví: „Kdož sfoukne svíčku světla, probudí hrdinu z lidu prostého, jenž srdcem čistým temnotu porazí.“

Tímto hrdinou se stal malý chlapec jménem Vítek. Žil s babičkou na okraji lesa a pomáhal jí sbírat bylinky. Měl rád světlo a často si večer zapaloval svíčku, aby si mohl číst staré pohádky. Když mračna zahalila oblohu a vše kolem potemnělo, svíčka mu přestala hořet. A právě tehdy se v jeho srdci rozhořel plamen odvahy.

Jednoho rána mu babička podala starý svícen a řekla: „Tento svícen patřil tvému pradědečkovi. Jeho plamen dokáže opět zapálit Svíčku světla, ale jen ten, kdo má srdce odvážné a mysl čistou, jej dokáže nést až k Chrámu plamene.“

Vítek si sbalil chléb, trochu sýra a vydal se na cestu. Les kolem něj byl temný a tichý, ale on šel statečně dál. Po cestě potkal mluvící sovu jménem Huka, která mu nabídla pomoc. „Znám cestu k Chrámu plamene,“ houkla. „Ale varuji tě, cesta vede přes Údolí hadů, kde číhá Ssythar.“

Vítek přikývl. „Musím to zkusit,“ řekl. „Pro babičku, pro lidi… pro světlo.“

Spolu se sovou se dostali k Údolí hadů. Tam se země vlnila jako voda a šustění šupin naplňovalo vzduch. Najednou se před nimi objevil Ssythar — obrovský, zlý a s očima jako dvě krvavé pochodně.

„Kdo se odváží vstoupit na mé území?“ zasyčel.

Vítek se postavil a zvedl svícen. „Jdu vrátit světlo našemu království!“

Had se zasmál, ale v tu chvíli Vítek vytáhl z kapsy malou lahvičku se světlem, kterou mu dala babička. „Když se bojíš, podívej se do této lahvičky,“ řekla mu. „Uvidíš tam své srdce.“

Vítek lahvičku otevřel a světlo z ní se rozlilo po údolí. Ssythar zasyčel bolestí, stáhl se do stínu a zmizel v podzemí.

Vítek a Huka pokračovali dál, až dorazili k Chrámu plamene. Dveře byly zavřené a pokryté pavučinami. Na nich byl nápis: „Jen ten, kdo zná cenu světla, může vstoupit.“

Vítek chvíli přemýšlel. Vzpomněl si na večery u babičky, na teplo svíčky, na radost, kterou světlo přináší. Položil svícen na zem a řekl: „Světlo je naděje.“

Dveře se otevřely a Vítek vstoupil do chrámu. Uprostřed na podstavci ležel Diamant věčného světla, obklopený sfouknutou svíčkou. Vítek přistoupil, vytáhl svůj svícen a přiložil jej k svíčce. Plamen přeskočil a Svíčka světla znovu zažehla.

Chrám se rozzářil a světlo se rozlilo po celém království. Mraky zmizely, ptáci začali zpívat a květy se otevíraly směrem ke slunci. Ssythar se v podzemí rozpadl na prach a Zargana zmizela spolu s temnotou.

Vítek se vrátil domů jako hrdina. Lidé mu děkovali a král mu nabídl místo v paláci, ale Vítek odmítl. „Chci žít s babičkou a sbírat bylinky,“ usmál se.

Od té doby ho každý večer navštěvovala sova Huka a spolu sedávali pod hvězdami, kde jim svítila jediná svíčka – ta, která kdysi přinesla světlo celému světu.