Za devatero horami a devatero řekami, v kraji, kde se jabloně skláněly až k zemi pod tíhou červených plodů, kde potoky zpívaly a louky byly plné květin, stála malá vesnička jménem Hrušková. Vesnička dostala své jméno podle starého hruškového sadu, který rostl na jejím okraji. Uprostřed tohoto sadu stála kamenná věžička. Byla pokrytá břečťanem a její stříška se leskla ve slunci jako zlatý šíp. Nikdo z vesničanů do věžičky nevstupoval, protože věřili, že je kouzelná.

Děti si o věžičce často vyprávěly pohádky. Říkalo se, že v ní bydlí duch hruškového stromu, který chrání vesnici před neštěstím. Jiní tvrdili, že na vrcholku věžičky hoří svíčka, která nikdy nezhasne, a že kdo ji sfoukne, otevře bránu do jiného světa.

V Hruškové bydlela holčička jménem Marjánka. Byla zvědavá, veselá a měla velké oči jako dvě studánky. Každý den chodila se svou babičkou do sadu sbírat hrušky. Babička jí vyprávěla, že hrušky z jejich sadu jsou výjimečné – nejsladší v celém království – protože je zalévá rosa z hvězd.

Jednoho podzimního dne, když se listí barvilo do zlata a vzduch voněl po dřevu, se Marjánka rozhodla, že odhalí tajemství věžičky. Vzala si košík, do kterého nasbírala největší a nejšťavnatější hrušku, a vydala se k věžičce. Dveře byly zavřené, ale ne na zámek. Srdce jí bušilo, když je otevřela a vstoupila dovnitř.

Uvnitř byla spirálovitá kamenná chodba, která vedla vzhůru. Na stěnách visely staré obrazy hrušní a pod nimi byly nápisy v jazyce, který Marjánka neznala. Když došla na samotný vrchol, spatřila stůl a na něm hořela svíčka. Opravdu tam byla – přesně ta, o které si děti vyprávěly.

Marjánka přistoupila blíž a najednou se ozval tichý hlas: „Kdo přichází s darem z hruškového sadu, ať předstoupí.“

Marjánka se polekala, ale odhodlala se a položila hrušku na stůl. V tu chvíli svíčka zablikala, plamen se zakymácel a místnost se rozzářila zlatým světlem.

„Dlouho jsem čekala na někoho, kdo přinese dar se srdcem čistým a úmyslem dobrým,“ řekl hlas, který teď vycházel z plamene svíčky. „Jsem strážkyně sadu, duch hruškového světla. Jednou za sto let přichází dítě, které má odvahu a laskavost, aby obnovilo rovnováhu mezi světem lidí a říší plodů.“

Marjánka poslouchala se zatajeným dechem.

„Tvým úkolem bude najít tři ztracená semena – semeno radosti, semeno hojnosti a semeno naděje. Jen tak bude sad dál plodit a vesnice žít v míru. Ale pozor, cesta bude plná zkoušek a kouzel.“

Dřív než Marjánka stačila cokoli říct, zablesklo se a ona se ocitla v úplně jiném světě.

Stála na louce, kde stromy měly stříbrné listy a květiny zpívaly. Před ní se objevil malý zajíček s modrýma očima. „Jestli hledáš semeno radosti, musíš navštívit smutného obra v Údolí stínů. Jen když se rozesměje, objeví se semeno.“

Marjánka tedy šla, kráčela dlouho, až dorazila do temného údolí. Tam seděl obrovský obr s hlavou opřenou o kolena. Vzlykání se neslo celým údolím.

„Proč pláčeš, obře?“ zeptala se Marjánka odvážně.

„Ztratil jsem své housle. Bez nich nemohu hrát a bez hudby mi chybí radost,“ odpověděl.

Marjánka se rozhodla pomoct. Prohledala údolí a nakonec našla housle zaklíněné mezi dvěma kameny. Byly prasklé, ale když je opatrně zvedla, rozsvítily se a samy se opravily. Podala je obrovi.

Když zahrál první tón, začal se smát. Z jeho smíchu vyletělo do vzduchu zlaté semínko a sneslo se Marjánce do dlaně. Semeno radosti bylo její.

Dál musela najít semeno hojnosti. Tentokrát ji zajíc poslal do Království prázdných polí, kde země zpustla a nic nerostlo. Vládla tam královna Sucha, která zapomněla, jak důležité je sdílet.

Marjánka dorazila do království a uviděla, že lidé jsou hladoví a pole vyprahlá. Královna seděla na trůnu z kostí a hlíny, obklopená zlatem. Marjánka k ní přistoupila a nabídla jí kousek své hrušky.

Královna se udivila: „Proč mi dáváš něco, co můžeš sníst sama?“

„Protože když se dělíme, všichni rosteme,“ odpověděla Marjánka.

Královna se rozplakala, poprvé po mnoha letech. Její slzy padly na zem a z ní vyrostla zelená tráva. Pole začala klíčit a z jednoho stébla vyletělo druhé semínko – semeno hojnosti.

Už zbývalo jen jedno – semeno naděje. Tentokrát musela Marjánka do Jeskyně zapomnění, kde sídlil stín pochybnosti. Jeskyně byla temná a tichá. Marjánka se bála, ale šla dál. Uvnitř našla zrcadlo, které jí ukazovalo, jak selže, jak se ztratí, jak zklame.

Začala plakat.

V tu chvíli se znovu ozval tichý hlas: „Naděje není v tom, že vše bude snadné, ale v tom, že i přes strach jdeš dál.“

Marjánka si utřela slzy, postavila se a řekla: „Já věřím.“

Z jejího srdce vyletělo třetí semínko – semeno naděje.

S třemi semínky se vrátila do věžičky, kde na ni čekala svíčka. Plamen se rozhořel jasněji než kdy dřív a svíčka řekla: „Dokončila jsi cestu. Zasela jsi semena do srdcí, nejen do země. Nyní se vrať do svého světa.“

V mžiku oka stála opět v hruškovém sadu. Babička ji hledala s košíkem v ruce. Marjánka jí vše pověděla, ale babička se jen usmála: „Každé dítě, které má odvahu, může najít cestu do kouzelného světa. Ale jen ty jsi zasela semena, která budou růst po generace.“

Od toho dne se sad zelenal ještě víc, hrušky byly sladší než kdy dřív a světlo z věžičky zářilo jasněji. A když někdo šel kolem, mohl si být jistý, že tam hoří svíčka, která nikdy nezhasne – svíčka odvahy, laskavosti a naděje.