V jednom malebném údolí, kde se lesy střídaly s rozkvetlými loukami a zurčící potůčky se vinuly jako stříbrné stužky, žila malá holčička jménem Anička. Bydlela se svou maminkou v chaloupce na kraji lesa. Tatínka neměla, protože jí zemřel, když byla ještě miminko. Maminka se snažila, aby jim nic nechybělo, ale přesto byly dny, kdy jim v kredenci zbylo jen trochu mouky a pár brambor.

Jednoho chladného podzimního rána, když vítr foukal tak silně, že se zdálo, jako by si chtěl pohrávat s každým lístkem ve větvích, se Anička rozhodla, že půjde nasbírat trochu dřeva na topení. Maminka se na ni usmála, přehodila jí přes ramena starý vlněný šátek a vybídla ji, aby se nezdržovala, protože se blížil déšť.

Anička se vydala k lesu. Cestou si pobrukovala písničku a občas se zastavila, aby obdivovala barevné listí nebo lesklé kaštany na zemi. Když už měla náruč plnou suchých větví, najednou si všimla podivného třpytu mezi kořeny velkého dubu. Položila dřevo na zem a přiblížila se. V mechu ležel malý zlatý hrneček. Byl tak nádherný, že se v něm odráželo světlo i v tom šedivém počasí.

Anička opatrně vzala hrneček do rukou. Byl lehký jako pírko, ale přece jen působil zvláštním dojmem. Najednou se ozval tichý hlásek: „Kdo mě nalezne, tomu budu sloužit, pokud bude mít dobré srdce.“ Anička se polekala a rozhlédla se, kdo to mluví, ale nikoho neviděla. Hlásku se však nebála, protože zněl laskavě a mile.

„Já… já bych tě ráda měla,“ pronesla nesměle. „Ale jak mi můžeš sloužit? Vždyť jsi jen hrneček.“

Hlásek se ozval znovu: „Stačí, když řekneš: ‚Hrnečku, vař!‘ a já ti uvařím tolik kaše, kolik jen budeš chtít. A až budeš mít dost, řekni: ‚Hrnečku, dost!‘ a já přestanu.“

Anička byla ohromená. Vždyť kaše byla její oblíbené jídlo, a co teprve, když ji mohly mít s maminkou, kdykoliv si vzpomenou! Poděkovala, přivinula si hrneček k sobě a utíkala domů.

Doma všechno mamince vyprávěla. Ta tomu nejprve nechtěla uvěřit, ale Anička jí hrneček ukázala a pronesla: „Hrnečku, vař!“ Hned se z něj začala linout vůně sladké kaše, která se pomalu zvedala a plnila misku za miskou. Když už měly dost, Anička řekla: „Hrnečku, dost!“ a hrneček přestal vařit.

Od té doby už nikdy neměly hlad. Kaše byla vždy teplá, sladká a sytá. Díky hrnečku mohly dokonce pomáhat sousedům, kteří na tom byli stejně bídně jako ony. Brzy se o kouzelném hrnečku roznesla pověst po celém údolí.

Jednoho dne se o něm doslechl i lakomý kupec, který žil ve velkém domě na druhém konci vesnice. Byl to člověk, který měl sice hromadu peněz, ale nikdy se s nikým nerozdělil. Když slyšel o hrnečku, rozhodl se, že jej musí získat.

Jednoho večera, když už byla chaloupka Aničky a její maminky ponořená do ticha, kupec tiše vklouzl dovnitř a hrneček ukradl. Utíkal s ním domů, sotva popadaje dech, a sotva za sebou zabouchl dveře, zakřičel: „Hrnečku, vař!“

Hrneček začal poslušně vařit kaši. Kupec se smál a tleskal rukama. „Teď budu mít kaše, kolik jen budu chtít, a prodám ji za zlaťáky!“ radoval se. Jenže v té chvíli zapomněl na kouzelná slova, která měla hrneček zastavit.

Kaše se valila dál a brzy naplnila misky, hrnce i džbány. Kupec začal být nervózní. „Dost! Přestaň!“ křičel, ale hrneček ho neposlouchal. Kaše už pokryla stůl, podlahu a začala se valit ven z oken a dveří.

Ve vesnici vypukla panika. Lidé utíkali, aby se zachránili před kaší, která se valila po ulicích jako zlatavá povodeň. Když se zpráva donesla až k Aničce, ta okamžitě pochopila, co se stalo. Popadla svůj šátek a utíkala k domu kupce. Tam už byla kaše všude – na stromech, na střechách, dokonce i na zvoničce.

Anička se prodírala kaší, až se dostala k hrnečku. Zvedla ho nad hlavu a zvolala: „Hrnečku, dost!“ A v tu chvíli kouzelný hrneček přestal vařit. Lidé se radovali, že pohroma skončila, ale kupec se tvářil provinile. Kaše byla všude a jeho dům byl úplně zničený.

Kupec se sklonil před Aničkou a přiznal, že hrneček ukradl. „Odpusť mi,“ prosil. „Vidím, že jsem byl hloupý a chamtivý. Teď jsem přišel o všechno.“

Anička se na něj podívala a řekla: „Hrneček patří těm, kdo mají dobré srdce. Jestli se polepšíš a začneš pomáhat druhým, možná i k tobě přijde nějaký zázrak.“

Kupec si její slova vzal k srdci. Začal pomáhat lidem ve vesnici, dával jim jídlo a střechu nad hlavou, když to potřebovali. A Anička s maminkou si dál žily spokojeně ve své chaloupce, kde kouzelný hrneček vařil kaši jen tehdy, když byl opravdu potřeba.