Daleko za devatero horami a devatero řekami stál na okraji hlubokého lesa podivuhodný dům. Byl celý porostlý břečťanem, jeho střechu pokrýval mech a okna měla tak malá, že vypadala spíš jako oči nějaké staré moudré bytosti. V tom domě žil elf jménem Lirion. Nebyl to obyčejný elf, ale mistr tesař, který dokázal ze dřeva vyrobit cokoliv – od malých píšťalek až po houpací lavice, které samy zpívaly ukolébavky. Lidé z okolí si šuškali, že jeho dům je kouzelný a že v něm všechny věci ožívají, když slunce zapadne.

Jednoho dne se v lese objevil princ Artin, syn mocného krále z království za horami. Měl na sobě jednoduchý plášť a na zádech toul a luk. Nemířil sem na lov, jak by si někdo mohl myslet, ale hledal něco mnohem důležitějšího – pravdu o své vlastní minulosti. Artin totiž vyrostl na královském hradě, ale od malička cítil, že do světa dvorních plesů a lesklých brnění tak docela nepatří. Jednoho dne mu stará chůva šeptem prozradila, že jeho matka možná pocházela právě z tohoto lesa. A tak se rozhodl najít odpovědi.

Artin bloudil lesem už několik dní, když narazil na Lirionův dům. Dveře byly pootevřené a zevnitř se ozývala tichá hudba, jako by si někdo hrál na dřevěnou flétnu. Princ se chvíli rozmýšlel, jestli má vstoupit, ale nakonec zaklepal na rám dveří. „Vstup, poutníku,“ ozval se jemný hlas zevnitř. Artin opatrně vešel a zalapal po dechu. Uvnitř byl dům mnohem větší, než by čekal. Stěny byly pokryté regály plnými dřevěných sošek, nástrojů a ozdob, které vypadaly, jako by každou chvíli mohly ožít.

„Co tě přivádí do mého lesa?“ zeptal se elf, který právě vycházel z vedlejší místnosti. Měl na sobě zástěru potřísněnou pilinami a jeho oči zářily jako dvě kapky rosy na slunci.

Artin se uklonil. „Jsem princ Artin a hledám pravdu o své matce. Údajně pocházela z tohoto lesa. Možná ji znáte? Jmenovala se Mirea.“

Lirion na okamžik ztuhnul. Pak se usmál, ale jeho úsměv byl smutný. „Ano, znám to jméno. Mirea byla kdysi naše. Byla to elfská princezna. Ale jednoho dne opustila les, aby následovala své srdce do lidského světa. Nikdy se nevrátila. Ty jsi tedy její syn?“

Artin přikývl. „Chci vědět, kdo jsem. Cítím, že do světa lidí nepatřím.“

Elf ho chvíli pozoroval, pak pokýval hlavou a řekl: „Dobrá. Pravdu ti ukážu. Ale nejprve musíš projít zkouškou. Tohle není jen tak obyčejný les. Je plný kouzel a tajemství. Najdi tři kouzelné klíče, které jsou ukryté v lese, a přines mi je. Teprve pak ti mohu povědět celý příběh.“

Artin souhlasil a vydal se na cestu. Lirion mu dal malou dřevěnou lucernu, která svítila i v té nejtemnější tmě.

První klíč byl ukrytý ve starém dubu, jehož větve sahaly až k nebi. Artin se musel vyšplhat na samotný vrchol stromu, kde ho hlídalo hejno ptáků z perel. Ti se ho snažili odehnat, ale když jim princ zahrál na malou píšťalku, kterou náhodou našel v kapse, ptáci se uklidnili a klíč mu předali.

Druhý klíč byl v jeskyni, kde sídlil obří had. Had mu slíbil klíč výměnou za hádanku. „Co roste, když ubývá?“ zasyčel had. Artin dlouho přemýšlel, ale pak odpověděl: „Stín.“ Had se zasmál, předal mu klíč a zmizel v temnotě.

Třetí klíč byl nejtěžší. Byl ukrytý ve stříbrném jezeře, jehož hladina byla tak klidná, že připomínala zrcadlo. Artin musel překonat svůj strach z vody a ponořit se hluboko pod hladinu. Tam našel klíč, který byl zatočený kolem kořene podivné vodní květiny. Jakmile ho vytáhl, jezero se rozzářilo a kolem něj se objevily tančící světlušky.

Když se Artin vrátil s třemi klíči, Lirion se usmál. „Dokázal jsi to, princíku. Teď ti mohu ukázat pravdu.“

Elf vzal klíče a odemkl jimi starou truhlu, která stála v rohu místnosti. Uvnitř byl zlatý medailon a starý pergamen. „Toto patřilo tvé matce,“ řekl Lirion. „Byla to princezna našeho lidu, ale zamilovala se do člověka. Když odešla, zanechala nám tento medailon s nadějí, že se jednoho dne vrátí. Ty jsi důkazem jejího příběhu.“

Artin si medailon vzal a cítil, jak ho zaplavuje zvláštní pocit klidu. „A co mám teď dělat?“ zeptal se.

„To už je na tobě,“ řekl Lirion. „Můžeš se vrátit ke svému lidu, nebo zůstat zde a poznat kouzla lesa, která ti kolují v krvi.“

Artin chvíli přemýšlel, ale nakonec se rozhodl. Vrátil se do svého království, ale nikdy nezapomněl na les a na pravdu, kterou tam našel. Medailon nosil na krku jako připomínku toho, odkud pochází, a pravidelně se vracel do lesa navštívit Liriona, který se stal jeho přítelem.

A přestože zůstával princem, jeho srdce patřilo dvěma světům – světu lidí a světu elfů.