V hlubokém lese, kde se stromy skláněly k zemi a jejich větve šeptaly prastaré příběhy, žila moudrá čarodějnice Dorota. Nebyla to však zlá čarodějnice, jak by si někdo mohl myslet. Naopak, pomáhala zvířatům, rostlinám i těm, kdo byli v nouzi. Ve své malé chaloupce měla knihy plné kouzel a lahvičky s lektvary, které dokázaly uzdravit jakoukoli nemoc.
Jednoho dne, když Dorota sbírala v lese bylinky, narazila na elfa jménem Lirien. Seděl na pařezu a tvářil se ustaraně. Jeho dlouhé uši se chvěly a v očích měl smutek.
„Co se děje, mladý elfe?“ zeptala se Dorota jemným hlasem.
Lirien vzhlédl a povzdechl si. „Naše vesnice je v nebezpečí. V zemi, kde žijeme, se objevila zvláštní hlína. Je tvrdá jako kámen a dusí naše rostliny. Stromy chřadnou a potoky vysychají. Brzy nebudeme mít co jíst ani pít.“
Dorota si zamyšleně promnula bradu. „To je zvláštní. Musím tu hlínu vidět na vlastní oči. Zaved’ mě do vaší vesnice.“
Lirien horlivě přikývl a vedl ji hluboko do lesa, kde mezi vysokými duby ležela elfí osada. Chaloupky byly postavené z větví a listí, visely na stromech jako ptačí hnízda. Avšak místo obvyklého svěžího zeleného porostu byla země pokrytá šedou, tvrdou hlínou. Stromy měly povadlé listy, květiny zvadly a potok, který vesnici kdysi osvěžoval, byl nyní jen prázdným korytem.
Dorota poklekla a nabrala do ruky trochu hlíny. Stiskla ji mezi prsty, ale byla tak tvrdá, že se nerozpadla. Přivoněla k ní a ucítila slabý závan kovového pachu.
„To není obyčejná hlína,“ zamumlala. „Je v ní kouzlo. Někdo ji sem přinesl záměrně.“
Elfové se po sobě znepokojeně podívali. „Ale kdo by to mohl udělat?“ zeptal se Lirien.
„To musíme zjistit,“ odpověděla čarodějnice a vytáhla z kapsy malý kámen. Zašeptala zaklínadlo a kámen se rozzářil slabým modrým světlem. „Toto světlo nám ukáže cestu k tomu, kdo je za to zodpovědný.“
Kámen začal pulzovat a vedl je hlouběji do lesa, až dorazili k jeskyni, která byla ukrytá pod velkým balvanem. Vstoupili dovnitř a uviděli něco podivného – truhlice plné zlata, roztroušené mince a mezi nimi hromady té podivné šedé hlíny.
„To zlato…“ zašeptal Lirien. „Slyšel jsem legendy o tom, že někdo kdysi zaklel zlato v této oblasti, aby ho nikdo nemohl ukrást. Možná se kletba probudila a začala se šířit.“
Vtom se z hlubin jeskyně ozval hlasitý smích. Ze stínů vystoupila postava – byl to starý skřítek s dlouhým nosem a zamazanými rukama od hlíny.
„Takže jste mě našli!“ zasmál se. „Ano, já jsem ten, kdo probudil zakleté zlato. Chtěl jsem ho získat, ale když jsem ho vykopal, začalo se šířit po lese a proměnilo se v tu tvrdou hlínu. Teď je však pozdě s tím něco dělat!“
Dorota se na něj podívala přísně. „Každé kouzlo lze zlomit. Jen musíme zjistit jak.“
Skřítek se rozesmál. „Jediný způsob, jak zlomit kletbu, je vrátit zlato tam, odkud pochází. Ale to není možné! To zlato patřilo dávným elfím králům a jejich hrobka je dávno ztracena.“
Lirien si vzpomněl na staré příběhy svého dědečka. „Možná ne tak docela… Vím o místě, kde by mohla být. Starý dub na kraji lesa prý ukrývá vchod do podzemí.“
Bez váhání se tedy vydali k onomu dubu. Když tam dorazili, Dorota použila kouzlo, aby otevřela skrytý vchod. Sestoupili dolů a skutečně – objevili starobylou hrobku s kamennými sarkofágy a nápisy v elfštině.
Dorota položila zlato na zem a zašeptala kouzelné slovo. Náhle se podlaha zachvěla a zlato se začalo nořit do země. Šedá hlína, která se rozšířila po lese, začala mizet. Elfí vesnice se pomalu probouzela k životu.
Když se vrátili zpět, potok opět zurčel a stromy rozkvetly. Lirien i ostatní elfové se radovali a děkovali Dorotě za její pomoc.
Skřítek, který se styděl za své činy, slíbil, že už nikdy nebude hledat zakleté poklady. Místo toho se rozhodl, že pomůže elfům pečovat o les.
Dorota se s úsměvem rozloučila a vydala se zpět do své chaloupky. Věděla, že les je opět v bezpečí a že dobro vždy zvítězí nad chamtivostí.