Daleko za hlubokými lesy a rozlehlými loukami, kde se mlha plazí po krajině jako stříbrný had, stála stará kamenná brána. Byla pokrytá mechem a lišejníkem, a přestože se zdála opuštěná, v jejím oblouku se čas od času objevovalo podivné stříbřité světlo. Říkalo se, že je to Brána Podzimu – vstup do říše, kde se ukrývá tajemná magie změn a přechodů.

Jednoho chladného podzimního večera se poblíž brány potulovala liška se zářivě rezavou srstí a chytrýma očima. Byla to chytrá a zvědavá liška jménem Jiskra, která často slídila po okolí a hledala něco zajímavého. Té noci ji však upoutalo cosi zvláštního – u brány stál malý elf s vlasy zlatými jako spadané listí a očima hlubokými jako noční obloha. Jmenoval se Lirien a zdál se být velmi ustaraný.

„Co se děje, elfíku?“ zeptala se Jiskra a přistoupila blíž.

Lirien si povzdechl. „Brána se zavřela dříve, než jsem se stačil vrátit do svého světa. Bez ní se domů nedostanu.“

Jiskra si zamyšleně olízla tlapku. „A nemůžeš ji otevřít?“

Elf zavrtěl hlavou. „Bránu může otevřít jen kouzlo měsíčního světla, ale dnes je nebe zatažené a měsíc se neukáže. Pokud se brána neotevře do svítání, zůstanu v tomto světě navždy.“

Liška naklonila hlavu a přemýšlela. Pak se jí v očích zablýsklo. „Možná bychom mohli najít způsob, jak přivolat měsíc, nebo najít někoho, kdo by nám pomohl.“

Lirien přikývl, i když nevěděl, jak by takový úkol mohli splnit. Přesto se rozhodl následovat lišku, která se vydala do lesa hledat odpovědi.

Les byl tichý, jen vítr šeptal ve větvích. Jiskra vedla Liriena k Velkému dubu, kde sídlila stará sova jménem Moudrovous. Ta prý věděla všechno, co se v lese šustlo.

„Moudrá sovo,“ oslovila ji Jiskra, „víš, jak přivolat měsíc?“

Sova otevřela jedno oko a rozvážně zamrkala. „Měsíc nepřivoláte snadno, ale existuje kouzelný krystal, který dokáže odrážet jeho světlo, i když je ukrytý za mraky. Tento krystal však střeží Strážce podzimního lesa.“

„A kde ho najdeme?“ zeptal se Lirien s nadějí.

Sova se zahleděla do dálky. „Na vrcholu Mlžné hory. Ale cesta tam není snadná.“

Liška se pousmála. „Nic není snadné, ale to neznamená, že to nezvládneme.“

Bez dalšího otálení se tedy vydali na cestu. Prošli hustými lesy, kde jim pod tlapkami šustilo spadané listí, překročili chladivé potoky a vystoupali na první kopce. Nakonec dorazili k Mlžné hoře, jejíž vrchol se ztrácel v obláčcích mlhy.

Cesta nahoru byla strmá a kluzká, ale Jiskra i Lirien byli odhodlaní. Když konečně dorazili na vrchol, spatřili tam podivnou postavu – byla to vysoká bytost s dlouhým pláštěm utkáným z podzimního listí a očima zářícíma jako hvězdy. Byl to Strážce podzimního lesa.

„Co vás sem přivádí?“ zeptal se hlasem, který zněl jako šelest větru v korunách stromů.

Lirien vystoupil vpřed. „Potřebujeme kouzelný krystal, který dokáže odrážet měsíční světlo. Jen tak se mohu vrátit domů.“

Strážce se na něj zkoumavě zadíval. „Ten, kdo chce získat dar podzimního lesa, musí prokázat, že rozumí jeho kouzlu. Řekni mi, elfíku, co je největším darem podzimu?“

Lirien se zamyslel. „Podzim nám ukazuje, že změna je přirozená. Stromy shazují listí, aby mohly na jaře znovu rozkvést. Všechno se proměňuje a nic netrvá věčně, ale to neznamená konec – znamená to nový začátek.“

Strážce se usmál a přikývl. „Řekl jsi to správně. Podzim nás učí, že změna není něco, čeho bychom se měli bát, ale něco, co bychom měli přijmout.“

Pak zvedl ruku a z dlaně mu vystoupil malý krystal, který zářil jemným stříbrným světlem. Podal ho Lirienovi. „Použij ho moudře.“

S krystalem pevně sevřeným v rukou se elf a liška vydali zpět k bráně. Když dorazili, noc už pomalu ustupovala prvním náznakům úsvitu. Lirien postavil krystal doprostřed oblouku brány a čekal. Jakmile první paprsky světla dopadly na kámen, krystal se rozzářil a jeho světlo začalo tancovat po bráně. Stříbřité záření se rozšířilo a brána se s tichým zavrněním znovu otevřela.

Lirien se otočil k Jiskře. „Děkuji ti. Bez tebe bych to nezvládl.“

Liška se pousmála. „Každé dobrodružství stojí za to, když pomůžeš příteli.“

Elf prošel branou a jeho postava se rozplynula v zářícím světle. Brána se pomalu uzavřela a Jiskra zůstala sama v tichém lese. Ale věděla, že někde na druhé straně je svět, kde se podzimní magie nikdy nevytrácí, a že jednoho dne možná znovu potká svého elfího přítele.