Za dávných časů, v jedné malé vesnici u hlubokého lesa, žila dívka jménem Anička. Bydlela v chaloupce na kraji vesnice se svým dědečkem, který byl moudrý a laskavý. Společně se starali o malou farmu, na níž měli pár slepic, jednu krávu a hlavně svou milovanou kozu jménem Běla.

Běla byla neobyčejná koza. Měla hebkou bílou srst a v očích se jí třpytily jiskřičky, jako by v sobě měla kousek kouzla. Anička ji měla velmi ráda a trávila s ní každý den. Jednoho večera, když už všichni v chaloupce spali, Aničku probudilo tiché zvonění. Otevřela oči a spatřila, jak z Bělina rohu vychází jemné světlo. „To se mi asi jen zdá,“ pomyslela si dívka a znovu zavřela oči.

Druhý den se však stalo něco podivného. Z lesa se ozvalo hlasité praskání větví a náhle se objevili dva cizinci v dlouhých pláštích. „Hledáme kouzelnou kozu,“ řekl jeden z nich. „Má moc přivolat oheň a otevírat brány zámků.“

Anička se polekala a pevněji sevřela Bělino vodítko. „Žádnou kouzelnou kozu nemáme,“ odpověděla statečně. Cizinci se však podezřívavě rozhlédli a tiše si mezi sebou něco mumlali. Poté zmizeli zpět v lese, ale Anička cítila, že se vrátí.

Když se svěřila dědečkovi, ten jen vážně pokýval hlavou. „Musíme Bělu ukrýt, dokud nezjistíme, co se děje,“ řekl.

V noci, když všechno utichlo, Anička zaslechla šramot. Vyhlédla z okna a spatřila, jak se kolem jejich domu plíží temné postavy. Najednou vzplál na dvoře oheň. Cizinci se snažili zapálit stodolu! Dědeček rychle popadl vědro s vodou a začal oheň hasit, zatímco Anička odvázala Bělu a utekla s ní do lesa.

Utíkaly dlouho, až se ocitly na cestě, kde stál starý kočár s kočím oblečeným v modrém plášti. „Nasedni, děvčátko,“ řekl kočí klidným hlasem. „Vím, kam tě zavést.“

Anička váhala, ale Běla klidně nastoupila do kočáru, jako by věděla, že je to správné. Dívka ji tedy následovala. Kočár se rozjel a cesta ubíhala rychle, jako by vůz nejel po zemi, ale spíše plul vzduchem. Za chvíli se před nimi objevil nádherný zámek se zlatými věžičkami.

U brány na ně čekala stará paní v dlouhých šatech. „Vítej, Aničko,“ řekla mile. „Vím, proč jsi tady. Tvá koza je výjimečná. Patří ke starému rodu kouzelných koz, které mají moc chránit dobro. Někdo se však snaží získat její sílu pro špatné účely.“

Anička byla překvapená, ale zároveň cítila, že paní říká pravdu. „Co teď máme dělat?“ zeptala se.

„Musíme přelstít ty, kteří chtějí Bělu zneužít,“ odpověděla paní. „A ty nám v tom pomůžeš, pokud budeš chtít.“

Anička přikývla. Společně s Bělou a starou paní vymyslely plán. Když se cizinci objevili u zámku, aby se pokusili získat kouzelnou kozu, Běla se postavila na zadní a z jejího rohu vyšlehlo jasné světlo. Cizinci vykřikli a pokusili se utéct, ale brána zámku se sama zavřela a uvěznila je uvnitř.

„Teď už nikomu neublíží,“ řekla stará paní a pokynula Aničce. „Dobro vždy zvítězí nad zlem.“

Anička se pak mohla bezpečně vrátit domů i s Bělou. Dědeček ji objal a byl rád, že se vrátila v pořádku. Od té doby už je nikdo neohrožoval a Anička věděla, že její koza není obyčejná, ale že je jejich ochránkyní, která bdí nad nimi i nad celou vesnicí.