V hlubokém lese, kde se větve starých dubů skláněly až k zemi a potůčky zurčely jako písně víl, žil trpaslík jménem Šafránek. Nebyl to obyčejný trpaslík, ale mistr ve sbírání a míchání kouzelných koření. Každé ráno vstával za úsvitu a vydával se do lesa hledat nejvzácnější bylinky a koření, která měla moc léčit, ochraňovat a dokonce i probouzet zapomenuté vzpomínky.

Šafránek bydlel v malé chaloupce ukryté mezi kořeny prastarého dubu. Na jeho stole se vždy vršily svazky sušených bylinek, skleničky s barevnými prášky a lahvičky s tajemnými lektvary. Lidé z okolní vesnice za ním často chodili pro pomoc – někdy potřebovali lektvar na klidný spánek, jindy směs na posílení odvahy. Každý dostal přesně to, co potřeboval.

Jednoho dne se do lesa zatoulala malá holčička jménem Anička. Hledala zvláštní koření zvané zlatý pepř. Její babička jí vyprávěla, že toto koření dokáže zbavit každou nemoc a že roste jen na jednom jediném místě – na úbočí Černé hory, kde se mísí mlhy a sluneční paprsky. Anička chtěla pomoci svému nemocnému bratříčkovi, a tak se vydala na cestu, aniž by věděla, jak nebezpečné to může být.

Když se blížil večer, Anička si uvědomila, že se ztratila. Les kolem ní potemněl a začaly se ozývat zvláštní zvuky. V tu chvíli zahlédla světýlko. Byla to lucerna, kterou nesl Šafránek. Trpaslík si všiml, že je Anička vystrašená, a tak ji vzal k sobě do chaloupky. Tam se ohřála u krbu a vypila šálek teplého čaje s vůní skořice a medu.

„Proč jsi sama v lese, děvčátko?“ zeptal se Šafránek.

Anička mu všechno pověděla o zlatém pepři a o svém nemocném bratříčkovi. Trpaslík chvíli přemýšlel a pak pokýval hlavou.

„Zlatý pepř je velmi vzácný. Roste jen na Černé hoře a jeho sbírání je nebezpečné. Ale pokud jsi ochotná podstoupit cestu, pomohu ti.“

Dalšího rána se vydali na cestu. Šafránek znal les jako svou dlaň, ale věděl, že cesta k Černé hoře není snadná. Museli projít bažinou, kde žily mlhové víly, které sváděly poutníky z cesty. Pak je čekal průchod mezi obřími kapradinami, kde sídlil starý had Strákoš, hlídač lesního pokladu.

Když dorazili k bažině, mlhové víly začaly zpívat svou ukolébavku. Aničce se klížila víčka, ale Šafránek rychle sáhl do svého váčku a vysypal kolem nich špetku sušené levandule smíchané se špetkou badyánu. Kouzelná směs vytvořila kolem nich ochranný kruh a víly zmizely v mlžném oparu.

Když dorazili ke kapradím, objevil se před nimi Strákoš. Jeho oči byly jako dvě smaragdy a jeho hlas zněl jako šustění listí.

„Kdo se opováží projít mým územím?“ zasyčel had.

„Jsme na cestě pro zlatý pepř, abychom pomohli nemocnému chlapci,“ odpověděl Šafránek.

Had přimhouřil oči. „Pustím vás dál, ale jen pokud mi odpovíte na hádanku.“

Šafránek přikývl. Had se zavlnil a položil otázku:

„Jsem horké slunce, ale nesvítím. Jsem červená, ale nevidím. V jídle pálím, ale nejsem oheň. Co jsem?“

Anička se zamyslela a pak vykřikla: „Paprika!“

Had se usmál a ustoupil.

Nakonec dorazili na Černou horu. Na vrcholu rostl jediný keř se zlatými bobulkami. Když se k němu přiblížili, zvedl se vítr a objevila se strážkyně hory – obrovská sova se stříbrným peřím.

„Jen ten, kdo má čisté srdce, smí vzít zlatý pepř,“ zahoukala.

Anička natáhla ruku a opatrně utrhla jednu bobulku. Nic se nestalo. Sova zamrkala očima a pak zmizela jako pára nad hrncem.

S kořením v kapse se vrátili zpět do vesnice. Aniččina maminka připravila zlatý pepř podle starého receptu a dala ho nemocnému chlapci. Už druhého dne byl zdravý a plný síly.

Šafránek se vrátil do své chaloupky, ale věděl, že kdykoli bude někdo v nouzi, jeho kouzelné koření bude připravené pomoci. A Anička? Ta se nikdy nebála dobrodružství, ale od té doby vždy nejdřív přemýšlela, než se vydala na cestu.