Za dávných časů, v království obklopeném modrými jezery a zurčícími potoky, stála vysoká věž. Byla tak štíhlá, že se zdálo, jako by se dotýkala samotného nebe. Na jejím vrcholu rostla zlatá jabloň, jejíž plody měly kouzelnou moc – kdo se do nich zakousl, získal sílu a zdraví na sto let.

Tato jabloň byla majetkem moudrého krále Dobromila, který ji chránil jako největší poklad svého království. Jenže jablka z ní mohla být utržena jen jednou za sto let, a to pouze tím, kdo byl čistého srdce.

Jednoho dne se do království dostala zpráva, že zlá čarodějnice Morana chce jabloň získat pro sebe. Pověst říkala, že kdysi bývala krásnou princeznou, ale kvůli své chamtivosti a zlobě ji kouzlo proměnilo v temnou bytost. Věděla, že pokud sní jablko ze zlaté jabloně, vrátí se jí mládí a krása.

Král Dobromil věděl, že věž musí být chráněna, a proto vyzval všechny statečné muže svého království, aby se postavili proti Moraně. Mezi nimi byl i mladík jménem Široký. Nebyl to žádný obyčejný mladík – říkali mu tak, protože měl zvláštní dar. Kdykoliv chtěl, mohl se roztáhnout do šíře tak veliké, že zastínil celou louku, nebo se naopak smrštit do běžné podoby.

Široký se rozhodl vydat na cestu k věži, aby ji ochránil. Když dorazil k její patě, spatřil, že kolem ní proudí široká řeka, která chránila vstup. Voda byla čistá a jiskřivá, ale proud byl tak silný, že by se nikdo neodvážil do ní vstoupit.

„Jak se dostanu dovnitř?“ přemýšlel Široký.

Vtom se z vody vynořila vodní víla. Měla dlouhé stříbrné vlasy a její oči zářily jako kapky rosy na slunci.

„Chceš ochránit jabloň?“ zeptala se zvonivým hlasem.

„Ano,“ odpověděl Široký. „Musím zabránit Moraně, aby ji získala.“

Víla se usmála. „Pomohu ti, ale nejprve mi musíš přinést perlu z hlubin temného jezera. Jen s ní mohu ovládnout tuto řeku a umožnit ti přejít.“

Široký neváhal a vydal se k temnému jezeru. Bylo hluboké a jeho voda černá jako noc. Jakmile se přiblížil, vynořil se drak s lesklými šupinami.

„Kdo se odvážil narušit můj klid?“ zavrčel.

„Potřebuji perlu z tohoto jezera,“ řekl Široký odhodlaně.

Drak se zasmál. „Ta perla je mým pokladem! Nedám ji jen tak.“

Široký se zamyslel. Věděl, že boj s drakem by byl nebezpečný. Pak si ale vzpomněl na svůj dar. Rozšířil se tak, že obepnul celý břeh jezera, a začal draka jemně tisknout. „Nechci ti ublížit,“ řekl. „Ale potřebuji tu perlu, abych mohl ochránit jabloň.“

Drak zpozorněl. „Jabloň?“ zeptal se.

Široký přikývl.

„Kdysi jsem byl člověkem,“ přiznal drak. „Zlá čarodějnice Morana mě zaklela, protože jsem se jí postavil. Jestli chceš ochránit jabloň, můžeš si perlu vzít.“

S těmito slovy ponořil hlavu do jezera a vynesl zářivou perlu. Široký ji opatrně vzal a vydal se zpátky k vodní víle.

Víla se zaradovala. „Děkuji ti,“ řekla a ponořila perlu do vody. V tu chvíli se řeka rozdělila na dvě strany a Široký mohl bezpečně projít k věži.

Jenže právě v tu chvíli se obloha zatáhla a ozval se zlý smích. Byla to Morana! Na svém černém obláčku přiletěla přímo k věži a začala se sápat po jabloni.

Široký neváhal. Rozšířil se tak, že obklopil celou věž a vytvořil kolem ní neproniknutelnou hradbu. Morana se rozzuřila. „Ustup, jinak tě proměním v kámen!“ vykřikla.

Ale Široký se nevzdal. „Nikdy nedovolím, abys jabloň získala!“

Morana se pokusila použít své kouzlo, ale v tu chvíli se z vody vynořila vodní víla a s ní i drak. Společně vyslali kouzelnou vlnu, která Moranu zasáhla. Čarodějnice zaječela a začala se scvrkávat, až se proměnila v obyčejnou starou ženu.

„Ne!“ vykřikla. „Moje moc je pryč!“

A s těmi slovy zmizela.

Široký, víla a drak se podívali na jabloň. Plody zůstaly neporušené a věž byla opět v bezpečí.

Král Dobromil se o jejich hrdinství dozvěděl a Širokého odměnil. Ale Široký nechtěl zlato ani bohatství.

„Stačí mi vědět, že jsem pomohl,“ řekl s úsměvem.

A tak se vrátil do svého domova, kde žil dál jako obyčejný, ale neobyčejně dobrý člověk.