V hlubokém lese, kde se stromy skláněly svými větvemi až k zemi a potůčky zpívaly svou tajemnou píseň, žil starý trol jménem Grumbor. Nebyl zlý, jen trochu mrzutý a samotářský. Měl svůj domov v jeskyni pod velkým kopcem a nikdo ho tam nerušil – až na občasné zvědavé veverky a líné jezevce.

Jednoho dne našel Grumbor ve své jeskyni něco, co tam předtím nebylo – velký, zářící diamant. Ležel přímo na kamenné podlaze a třpytil se jako hvězda spadlá z nebe. Trol si ho zvedl do své mohutné dlaně a zamračil se.

„Jak ses sem dostal?“ zabručel.

Diamant se lehce zachvěl a ozvalo se z něj tiché, melodické zvonění. Grumbor překvapeně zamrkal. Nikdy předtím neviděl kámen, který by vydával zvuk.

V tu chvíli se vchod do jeskyně rozjasnil a dovnitř vběhla malá holčička. Měla rozcuchané vlasy, oblečené jednoduché šaty a v očích jí zářila zvědavost.

„Jé, to je můj diamant!“ vykřikla radostně.

Grumbor si ji podezíravě prohlédl. „Tvůj? A jak se dostal do mé jeskyně?“

Holčička se trochu začervenala. „Jmenuji se Lenička a našla jsem ho v lese, ale pak jsem zakopla a on mi někam uletěl! Celou dobu ho hledám.“

Trol znovu pohlédl na diamant. Bylo na něm něco zvláštního, něco kouzelného.

„A k čemu ho potřebuješ?“ zeptal se.

Lenička se posadila na kámen a povzdechla si. „Moje babička je nemocná. Říká se, že v horách žije čarodějka, která umí vařit léčivé lektvary, ale chce za ně něco opravdu cenného. Myslela jsem, že když jí dám tenhle diamant, pomůže mi babičku vyléčit.“

Grumbor se dlouze zamyslel. Nebyl zvyklý pomáhat lidem – většina se ho bála a vyhýbala se jeho jeskyni obloukem. Ale tahle holčička se nebála. Mluvila s ním, jako by byl někdo obyčejný.

„Dobře,“ zabručel nakonec. „Pomůžu ti najít tu čarodějku.“

Lenička se rozzářila. „Opravdu?“

Trol přikývl a vyšel z jeskyně. „Ale musíš mě vést. Já se v lidských věcech nevyznám.“

A tak se vydali na cestu. Šli lesem, překračovali potoky a šplhali po kopcích. Grumbor se ukázal jako silný a odvážný společník – když narazili na divoké vlky, stačilo jedno jeho zavrčení a všichni se rozutekli. Když potřebovali přejít rozvodněnou řeku, trol jednoduše vytrhl strom a vytvořil z něj most.

Po dlouhé cestě dorazili k vysoké hoře, kde měla čarodějka svůj domov. Její chýše stála na samém vrcholku a kolem se vznášela mlha plná jiskřivých světel.

Lenička vzala Grumbora za ruku a odvážně zaklepala na dveře.

Otevřela jim stará žena s dlouhými stříbrnými vlasy a očima, které zářily jako hvězdy.

„Kdo přichází?“ zeptala se zvučným hlasem.

„Já jsem Lenička a tohle je Grumbor,“ odpověděla dívka. „Přišli jsme požádat o pomoc. Moje babička je nemocná a já jsem vám chtěla přinést něco vzácného výměnou za lék.“

Vytáhla diamant a podala ho čarodějce.

Ta si ho vzala do ruky, chvíli ho pozorovala a pak se usmála. „Tohle není obyčejný diamant. Je to kámen přání. Kdo ho drží a přeje si něco čistého a dobrého, tomu se jeho přání splní.“

Leničce se rozzářily oči. „Opravdu?“

Čarodějka přikývla. „Zavři oči a přej si, aby se tvá babička uzdravila.“

Lenička pevně sevřela diamant v dlaních, zavřela oči a zašeptala: „Přeji si, aby byla babička zase zdravá.“

Diamant se rozzářil oslnivým světlem a pak se pomalu rozplynul v tisíce jiskřiček, které se rozlétly do větru.

Čarodějka se usmála. „Tvé přání bylo čisté a laskavé. Tvá babička je nyní zdravá.“

Lenička vyskočila radostí a objala Grumbora. „Děkuju, že jsi mi pomohl!“

Trol se jen trochu rozpačitě usmál. „No… nebylo to tak těžké.“

Čarodějka se k němu otočila. „A tobě děkuji, Grumbore. Málokterý trol by se vydal na takovou cestu kvůli člověku.“

Grumbor pokrčil rameny. „Možná je načase, abych se přestal schovávat v jeskyni.“

A tak se společně vydali zpátky k Leniččině domovu. Když dorazili, babička už stála ve dveřích, zdravá a usměvavá, a Leničku pevně objala.

A od toho dne už Grumbor nebyl jen samotářský trol v jeskyni. Stal se přítelem lidí a občas i pomocníkem v nesnázích. Protože jak zjistil, někdy stačí jen trochu odvahy a ochoty pomoci, aby se z mrzutého trolla stal hrdina.