V dávných dobách, kdy svět byl plný kouzel a tajemství, leželo uprostřed hlubokých lesů a zlatých polí království jménem Luminara. Toto království bylo známé svou krásou a moudrostí svého vládce, krále Edmunda. Byl to laskavý a spravedlivý panovník, který se staral o svůj lid jako o vlastní rodinu. Lidé ho měli rádi a v zemi vládl mír a hojnost.

Jednoho dne se však nad Luminarou začala stahovat temná mračna. Z dalekých zemí přišel kouzelník Morgrin, který měl srdce plné zloby a závisti. Toužil po králově moci a rozhodl se, že si ji vezme pro sebe. Morgrin vyslal do království temné stíny, které kradly světlo slunce i radost v srdcích lidí. Kameny na ulicích zešedly, rostliny začaly vadnout a smích dětí utichl.

Král Edmund věděl, že musí jednat, jinak celé království upadne do věčné temnoty. Svolal proto nejstatečnější rytíře a moudré rádce, ale žádný z nich neznal způsob, jak Morgrina zastavit. Tehdy k němu přišla mladá dívka jménem Elara. Byla to dcera jednoho z králových strážců a měla laskavé srdce, které se nikdy nebálo pomoci druhým.

„Vaše Veličenstvo,“ uklonila se dívka, „slyšela jsem o kouzelném krystalu světla, který prý dokáže zahnat temnotu. Je ukrytý v Jeskyni hvězd na vrcholku Hory věčnosti. Možná by nám mohl pomoci.“

Královi rádci se na sebe podívali s obavami. Hora věčnosti byla místem, kam se dosud nikdo neodvážil. Byla zahalena v husté mlze a říkalo se, že ji střeží prastará stvoření.

Edmund se však rozhodl, že se této výpravy ujme sám. Nebyl jen králem, ale také ochráncem svého lidu. Připravil se na cestu a Elara se k němu připojila. Společně se vydali na nebezpečnou pouť skrze tmavé lesy, hluboké řeky a strmé útesy.

Cesta byla dlouhá a plná překážek. První zkouška na ně čekala v Temném lese, kde žily zbloudilé duše. Ty šeptaly podivné hlasy, které se snažily cestovatele zmást a svést z cesty. „Tudy nechoďte!“ šeptaly stíny. „Zpátky do bezpečí!“

Elara však měla v srdci odvahu a věděla, že nesmí poslechnout. Vytáhla z kapsy malý stříbrný zvoneček, který jí kdysi darovala její babička. Zazvonila a zvuk zvonku rozehnal mlhu v lese. Stíny se rozplynuly a cesta byla opět jasná.

Další překážkou byla Řeka zapomnění. Každý, kdo se napil její vody, zapomněl, kdo je a proč přišel. Král a Elara museli řeku přejít, ale most byl dávno zničen. Když už začali ztrácet naději, z hlubin se zvedl vodní duch.

„Kdo se odváží překročit mou řeku?“ zvolal duch.

„Jsme poutníci hledající světlo pro naše království,“ odpověděl král Edmund.

Duch se zamyslel. „Dám vám most, ale jen pokud mi povíte, co je nejcennější na světě.“

Král se na chvíli zamyslel a pak řekl: „Nejcennější je láska a odvaha, protože bez nich by svět byl temným místem.“

Duch se usmál a mávnutím ruky vykouzlil most z hvězdného prachu, po kterém mohli bezpečně přejít.

Nakonec dorazili k Jeskyni hvězd. Byla plná zářících krystalů, ale jen jeden z nich byl ten pravý. V tu chvíli se objevila obří kamenná strážkyně.

„Jen ten, kdo má čisté srdce, může vzít krystal světla,“ řekla mohutným hlasem.

Elara tedy přistoupila ke krystalu a natáhla ruku. Krystal se rozzářil a jemně se snesl do jejích dlaní. Bylo jasné, že právě ona byla tou, kdo měl království zachránit.

S krystalem v rukou se vydali zpět do Luminary. Když dorazili, Morgrin už začal zahalovat království do ještě větší temnoty. Král a Elara společně zvedli krystal a jeho světlo se rozlilo po celé zemi. Temnota se rozplynula, Morgrin vykřikl a zmizel v oblaku dýmu.

Slunce se vrátilo na oblohu, květiny opět rozkvetly a smích dětí se rozezněl ulicemi. Král Edmund poděkoval Elaře za její odvahu a moudrost. Nabídl jí místo mezi svými rádci, ale ona se rozhodla zůstat mezi obyčejnými lidmi a pomáhat jim, kde bylo potřeba.

Království Luminara opět vzkvétalo a lidé si navždy pamatovali příběh o statečné dívce a králi, kteří zachránili světlo. A tak žili všichni šťastně a v míru.