V hlubokém lese, kde se mezi stromy proplétaly paprsky slunce a kde voněly tisíce bylin, žila stará čarodějka jménem Mirabell. Nebyla zlou čarodějkou, jak by si mohl někdo myslet, ale laskavou a moudrou ženou, která se vyznala v léčivých rostlinách a pomáhala lidem z okolních vesnic.
Jednoho dne, když se Mirabell procházela po lese a sbírala byliny, našla mezi mechem zvláštní rostlinku. Její lístky zářily zlatavým světlem a jemně voněly po medu. Čarodějka se sklonila a s úžasem si bylinku prohlížela. Nikdy předtím nic podobného neviděla. Opatrně ji utrhla a vložila do svého košíku.
Když dorazila domů, položila bylinku na stůl a rozhodla se prozkoumat její sílu. Otevřela starou knihu kouzel a hledala jakoukoli zmínku o této zlaté rostlině. Po chvíli našla odstavec, který ji zaujal:
*“Zlatá bylina roste jen v nejhlubších lesích a ukazuje cestu k největším pokladům. Jen ten, kdo má čisté srdce, může její moc využít.“*
Mirabell se zamyslela. Co by to mohlo znamenat? Jaký poklad měla bylinka na mysli?
Druhý den ráno se rozhodla vydat do lesa a zjistit, kam ji bylinka zavede. Jakmile vykročila z chaloupky, položila si zlatý lístek na dlaň. K jejímu překvapení se lístek jemně zachvěl a vznášel se ve vzduchu jako malý světluška. Mirabell ho následovala.
Šla hluboko do lesa, kam nikdy předtím nezabloudila. Lístek ji vedl mezi stromy, přes potoky, až k místu, kde se před ní otevřela zvláštní kamenná brána. Za ní se rozprostíral labyrint z vysokých živých plotů.
Mirabell věděla, že se ocitla před velkou zkouškou. Labyrinty byly vždy plné tajemství a pastí. Ale byla odhodlaná pokračovat. Vstoupila dovnitř a lístek jí stále ukazoval cestu.
Jak kráčela spletitými chodbami labyrintu, slyšela divné zvuky – šepot větru, vzdálené kroky, někdy dokonce smích. Ale Mirabell se nenechala odradit. Věděla, že musí důvěřovat bylině.
Po chvíli přišla k rozcestí. Zlatý lístek se zastavil a neukázal, kam dál. Mirabell přemýšlela, kudy se vydat, když si všimla na zemi ležící větvičky. Byla tenká a měla na sobě drobné pupeny. Čarodějka ji vzala do ruky a v tu chvíli větvička zazářila stříbrným světlem.
Mirabell s ní mávla a větvička ukázala směr doleva. Bez zaváhání se vydala tím směrem. Čím dál šla, tím více cítila, že se blíží k něčemu důležitému.
Najednou se před ní otevřelo malé prostranství. Uprostřed stál starý kámen pokrytý mechem. Když k němu přistoupila, zlatý lístek se snesl na kámen a zmizel. V té chvíli se země pod čarodějkou zatřásla a kámen se pomalu odsunul, odkryvaje podzemní komnatu plnou zlata, drahokamů a vzácných předmětů.
Ale Mirabell nehledala bohatství. Místo toho si všimla malé knihy ležící na kamenném podstavci. Byla stará a vázaná v kůži. Opatrně ji otevřela a uvnitř našla recepty na léčivé lektvary a kouzla, která mohla pomoci mnoha lidem.
S úsměvem si knihu vzala a vyšla z podzemí. Jakmile překročila práh labyrintu, ten se za ní pomalu začal rozplývat, až zmizel úplně.
Když se vrátila domů, věděla, že našla něco mnohem cennějšího než zlato – znalosti, které mohla využít k tomu, aby pomáhala druhým. A tak se její léčení stalo ještě účinnějším a lidé z širokého okolí přicházeli pro její pomoc.
A tak Mirabell dál žila ve svém lesním domku, sbírala byliny, vařila lektvary a šířila dobro tam, kde bylo třeba.