Na kraji lesa, kde se rozprostíraly zelené louky a bublal potůček, stála malá vesnička. V ní žila holčička jménem Anička. Každý den pomáhala mamince na zahrádce a nejraději měla záhon s mrkví. Byly velké, sladké a krásně oranžové. Jednoho dne si všimla, že jedna mrkev září zvláštním zlatavým světlem. Když ji vytáhla ze země, zjistila, že je neobyčejná – byla kouzelná.

Anička opatrně mrkev vzala a utíkala s ní domů. Cestou ji však zastavil silný vítr, který se zvedl zničehonic. Zafoukal tak prudce, že Aničce mrkev vypadla z rukou a odkutálela se pryč. Vítr se smál: „Ha ha, pokud chceš svou kouzelnou mrkev zpět, musíš mě přelstít!“

Holčička se nedala odradit. Rozhodla se, že mrkev získá zpět, a vydala se za větrem. Cesta ji vedla přes lesy, louky a kopce. Po chvíli došla na mýtinu, kde zářila jasná hvězda, ačkoli bylo ještě odpoledne. Hvězda sestoupila blíž a promluvila: „Vím, že hledáš svou kouzelnou mrkev. Vítr je nevyzpytatelný, ale mohu ti pomoci. Dám ti hvězdný prach, který ti ukáže správnou cestu.“

Anička poděkovala a pokračovala dál. Hvězdný prach jí svítil na cestu a vedl ji až k vysoké hoře. Na jejím vršku se vznášel vítr, vířil kolem a smál se: „Pokud chceš svou kouzelnou mrkev, musíš splnit úkol!“

„Jaký úkol?“ zeptala se Anička odhodlaně.

„Musíš mi přinést něco, co je lehčí než vítr,“ odpověděl vítr a rozesmál se, protože si myslel, že takový úkol nikdo nedokáže splnit.

Anička přemýšlela. Co by mohlo být lehčí než vítr? Najednou si vzpomněla na hvězdný prach, který dostala. Opatrně nabrala trochu do dlaně a foukla jej do vzduchu. Hvězdný prach se vznášel jemněji než samotný vítr.

Vítr překvapeně ztichl. „Nečekal jsem, že to dokážeš,“ řekl obdivně. „Tady máš svou kouzelnou mrkev.“ Jemně ji nechal snést dolů k Aničce.

Holčička poděkovala, vzala kouzelnou mrkev a vydala se zpět domů. Cestou si všimla, že mrkev stále září, ale její světlo už nebylo tak silné. Když dorazila domů, zasadila ji zpět do země. A hned druhý den začaly na tom místě růst další kouzelné mrkve, které svým světlem osvětlovaly celou zahradu.

Od té doby bylo v jejich vesničce vždy dostatek světla i v nejtemnějších nocích. A Anička věděla, že když bude potřeba, hvězda i vítr jí vždy pomohou.