V jednom dalekém království, obklopeném hlubokými lesy a třpytivými jezery, vládla laskavá a moudrá královna Evelína. Její srdce bylo otevřené všem lidem, zvířatům i rostlinám, a proto její říše vzkvétala. Přesto jí však něco chybělo – dlouhá léta toužila po kouzelném prstenu, který byl podle starých legend ukryt v lesích za hranicemi království. Říkalo se, že prsten má moc splnit jedno jediné přání svého nositele.

Jednoho dne se královna vydala na procházku do lesa, aby si utřídila myšlenky. Náhle zaslechla tiché kňučení. Šla blíž a uviděla malého bílého králíka, který měl jednu nožku zamotanou do trnitého keře. Opatrně ho vysvobodila a pohladila po sametové srsti. Králík k ní vzhlédl svýma velkýma očima a pak náhle promluvil lidským hlasem:

„Děkuji ti, královno, za tvou dobrotu. Nejsem obyčejný králík, ale služebník kouzelnice Mirabely. Jestli mi pomůžeš vrátit se k ní, odmění tě za tvou laskavost.“

Královna byla překvapená, ale souhlasila. Vzala králíka do náruče a vydala se s ním hlouběji do lesa. Po dlouhé cestě dorazili k malé chaloupce porostlé břečťanem. Dveře se samy otevřely a uvnitř stála stará kouzelnice Mirabela s dlouhými stříbrnými vlasy a očima, které zářily jako hvězdy.

„Vidím, že máš dobré srdce, královno Evelíno,“ řekla kouzelnice. „Za tvou laskavost ti chci pomoci. Vím, po čem toužíš – hledáš kouzelný prsten. Ale cesta k němu není lehká. Musíš překonat tři zkoušky, abys ho získala.“

Královna přikývla. Nebála se výzev, pokud to mělo vést k něčemu dobrému. Kouzelnice jí podala malý svítící kámen.

„Tento kámen ti ukáže cestu,“ řekla. „První zkouška tě čeká na mostě přes Temnou řeku.“

Královna se vydala na cestu a brzy dorazila k řece, jejíž vody byly tak černé, že v nich nebylo vidět ani dno. Na mostě stála obrovská kamenná socha, která k ní promluvila hlubokým hlasem:

„Chceš-li přejít, musíš mi říct, co je nejsilnější silou na světě.“

Královna se zamyslela. Síla meče? Síla kouzel? Ne, odpověď byla jasná. Podívala se soše do očí a řekla:

„Nejsilnější silou na světě je láska.“

Socha se usmála, poklonila se jí a ustoupila stranou. Most se rozzářil zlatým světlem a královna mohla přejít.

Druhá zkouška ji čekala v Jeskyni ozvěn. Uvnitř bylo ticho, ale jakmile vstoupila, její vlastní hlas se jí vrátil v podobě tisíce šepotů. Náhle se před ní objevila průhledná postava s temným pohledem.

„Aby ses dostala dál, musíš se podívat do této kouzelné vody a přijmout pravdu o sobě samé,“ řekla postava a ukázala na jezírko uprostřed jeskyně.

Královna se podívala do vody a viděla nejen své dobré činy, ale i chvíle, kdy udělala chyby nebo měla pochybnosti. Uvědomila si, že každý člověk dělá chyby, ale důležité je se z nich poučit. Jakmile to pochopila, postava zmizela a cesta byla volná.

Poslední zkouška ji dovedla k rozkvetlému údolí, kde rostl jediný strom se zlatými listy. Na jedné větvi visel kouzelný prsten. Když se k němu královna natáhla, objevila se před ní obrovská vířící mlha a z ní vystoupila temná silueta.

„Prsten ti dám jen, pokud se vzdáš svého největšího přání,“ řekl stín.

Královna se zarazila. Toužila po prstenu, ale ne kvůli sobě – chtěla ho, aby mohla přinést věčný mír svému království. Nakonec se rozhodla:

„Pokud mám volit mezi prstenem a štěstím mého lidu, pak volím své království.“

S těmi slovy se stín rozplynul a prsten jí sám sklouzl do dlaně. Celé údolí se rozzářilo a královna cítila, jak se jí srdce naplňuje radostí.

Když se vrátila do kouzelniciny chaloupky, Mirabela se usmála.

„Dokázala jsi to, královno. Nejenže jsi získala prsten, ale zároveň jsi ukázala, že pravá moc nespočívá v kouzlech, ale v laskavosti a odvaze.“

Královna se vrátila do svého království a s pomocí prstenu si přála, aby v zemi navždy panoval mír. A tak se také stalo.

Od té doby bylo její království nejšťastnějším místem na světě, kde lidé i zvířata žili v harmonii. A malý bílý králík? Ten často přicházel ke královnině trůnu a sedával jí u nohou, protože věděl, že našel nejen zachránkyni, ale i opravdovou přítelkyni.