Za hlubokými lesy a vysokými horami se rozkládalo malé království, jehož bohatství spočívalo ve stříbrných dolech. Lidé zde žili spokojeně, neboť stříbro jim přinášelo hojnost a král spravedlivě dohlížel na to, aby se všichni měli dobře. Jenže jednoho dne se začaly dít podivné věci. Z královské pokladnice i z domů bohatých kupců mizely stříbrné mince, poháry i svícny. Nikdo netušil, kdo za tím stojí, ale brzy se mezi lidmi začalo šeptat o strašlivém loupežníkovi, který se prý skrývá v hlubokých lesích.

Král byl velmi rozhněvaný, a proto slíbil velkou odměnu tomu, kdo loupežníka dopadne. Mnoho statečných mužů se vydalo do lesa, ale nikdo se nevrátil s žádnou zprávou. Lidé začínali mít strach a přestávali vycházet z domovů po setmění.

V jedné vesnici poblíž lesa žil chlapec jménem Matěj. Byl to chytrý a odvážný hoch, který věřil, že na každou záhadu existuje řešení. Když slyšel o loupežníkovi, rozhodl se, že ho vypátrá. Vzal si s sebou jen krajíc chleba, lucernu a starý amulet, který mu kdysi dala jeho babička. Říkala, že je kouzelný a že mu jednou pomůže v nouzi.

Matěj se vydal do lesa a šel stále hlouběji mezi husté stromy. Brzy se setmělo a začal pociťovat strach, ale nevzdával se. Po nějaké době zahlédl v dálce slabé světlo. Pomalu se k němu přiblížil a uviděl starou zříceninu, která kdysi bývala hradem. Uvnitř se mihotalo světlo ohně a Matěj uslyšel hluboký hlas.

„Dnes v noci přinesu další stříbro na hřbitov, jak si přeješ,“ zabručel hlas.

Matěj se opatrně přiblížil a zahlédl vysokého muže s hustým plnovousem, který seděl u ohně a třídil stříbrné mince. Vedle něj stála dřevěná truhla, plná ukradeného pokladu.

Matěj se rozhodl loupežníka sledovat. Když se muž zvedl, vzal truhlu a vydal se lesní pěšinou směrem k vesnickému hřbitovu. Matěj šel tiše za ním a snažil se zůstat skrytý. Po chvíli dorazili na hřbitov, kde loupežník položil truhlu na zem a zašeptal:

„Tady máš, jak jsme se dohodli! Teď mě nech na pokoji.“

Najednou se z mlhy vynořila temná postava. Nebyl to člověk, ale přízrak! Oči mu rudě žhnuly a vznášel se nad zemí. „Ještě ne!“ zachraptěl přízrak. „Ještě mi dlužíš další stříbro!“

Matěj zalapal po dechu. Pochopil, že loupežník nekrade pro sebe, ale že ho k tomu donutilo toto strašidelné zjevení. Chlapec sebral odvahu, vykročil z úkrytu a zvolal: „Přestaň strašit tohoto muže!“

Přízrak se otočil k Matějovi a zasyčel: „Kdo jsi, že se mi odvažuješ vzdorovat?“

Matěj sebral svůj amulet a pevně ho sevřel v dlani. Najednou se amulet rozzářil jasným světlem, které osvětlilo celý hřbitov. Přízrak vykřikl a začal couvat. „To světlo… ne, to nesmím vidět!“ zavyl a začal se rozplývat v mlze.

Loupežník se překvapeně podíval na Matěje. „Jak jsi to udělal?“ zeptal se.

„Nevím,“ přiznal Matěj, „ale myslím, že ten amulet nosí sílu dobra.“

Když přízrak zmizel, hřbitov se ponořil do ticha. Loupežník si úlevně oddychl. „Ten duch mě donutil krást,“ přiznal. „Vyhrožoval mi, že pokud mu nebudu nosit stříbro, prokleje mě na věky. Já… já nejsem zlý člověk.“

Matěj se na něj podíval a viděl, že mluví pravdu. „Musíš vrátit všechno, co jsi ukradl,“ řekl pevně.

Loupežník přikývl. Společně vzali truhlu se stříbrem a vrátili se do královského města. Když král uslyšel celý příběh, byl nejprve rozzlobený, ale poté, co viděl, že loupežník jednal z donucení a že se chce napravit, odpustil mu. Loupežník slíbil, že se stane čestným člověkem a bude pomáhat lidem v lese, aby už nikdy nikdo nepadl do moci zlých duchů.

Matěj se vrátil do své vesnice jako hrdina. Od té doby už nikdy žádné stříbro nemizelo a lidé mohli opět žít beze strachu. A kouzelný amulet? Ten si Matěj schoval, protože věděl, že jednoho dne ho možná znovu bude potřebovat.