Ve starém království, kde se střídala roční období jako kouzelná hra barev, se rozprostíralo tajemné bludiště. Bylo plné spletitých cest, vysokých živých plotů a kamenných zdí, které měnily svůj tvar pokaždé, když se někdo pokusil najít cestu ven. Nikdo, kdo do něj vstoupil, se nikdy nevrátil stejnou cestou.

Na okraji tohoto bludiště žila kouzelnice Jasmína. Byla to moudrá žena s dlouhými stříbrnými vlasy a laskavýma očima. Měla dar ovládat živly – mohla rozdmýchat plameny jediným pohybem ruky, přivolat vodu ze vzduchu a dokonce utišit vítr svými slovy. Lidé ji uctívali, protože chránila vesnici před nebezpečím a pomáhala těm, kdo zabloudili do bludiště.

Jednoho dne se ve vesnici začaly dít podivné věci. Voda v místní řece vyschla, pole začala vysychat a studny se vyprázdnily. Lidé byli zoufalí. Jasmína se rozhodla zjistit, co se děje, a vydala se k bludišti, kde tušila zdroj problému.

Když vstoupila dovnitř, bludiště se okamžitě změnilo. Cesty se stáhly, zdi se přeskupily a kolem se rozhořely malé modré plamínky, které osvětlovaly cestu. Jasmína šla opatrně dál, dokud nezaslechla zvláštní zvuky. Bylo to zurčení vody, ale znělo podivně dutě, jako by byla uvězněná.

Po chvíli dorazila k velkému jezírku, jehož hladina byla obklopena kouzelnými runami. Uprostřed něj seděl na kameni loupežník Argon, muž s divokými vlasy a očima, ve kterých plál oheň. V rukou držel prastarý pohár, z něhož vycházely modré jiskry.

„Aha, Jasmína,“ zasmál se Argon a pohár sevřel pevněji. „Přišla jsi si pro vodu? Ale ta teď patří mně!“

Jasmína přimhouřila oči. „Argone, co to děláš? Tohle jezírko živí celou naši vesnici! Vrať vodu, než bude pozdě.“

Loupežník se jen zasmál. „Ne, našel jsem tento pohár v hlubinách bludiště a zjistil jsem, že mi umožňuje ovládat vodu. Teď ji budu prodávat lidem za zlato! Kdo bude chtít pít, musí mi zaplatit.“

Jasmína věděla, že Argon je chamtivý, ale netušila, že by byl schopný takového činu. Musela jednat rychle. Zvedla ruce a vykouzlila kolem sebe prstenec ohně. Plameny se roztančily a odrážely se ve vodní hladině.

„Pokud ovládáš vodu,“ řekla pevným hlasem, „pak já ovládám oheň. Ale víš, co se stane, když se střetnou?“

Argon se zarazil. Pohár se mu v rukou lehce zatřásl. Jasmína pokračovala: „Oheň může vodu přemoci, pokud je dost silný. A já mohu tuto vodu proměnit v páru a zničit ji, pokud bude třeba.“

Loupežník se zamračil. Věděl, že Jasmína nelže. Její moc byla velká. Pokud by vodu přeměnila v páru, nezbylo by mu nic.

„Dobrá,“ zavrčel nakonec a neochotně pohár zvedl. „Ale nedám ji zadarmo!“

Jasmína se usmála. „Nemusíš nic ztratit, Argone. Dej vodu zpět a já ti dám jiný dar.“

Loupežník se na ni podezřívavě podíval. „Jaký dar?“

Kouzelnice zvedla ruku a ukázala na bludiště. „Dám ti schopnost najít vždy správnou cestu. Už nikdy se neztratíš, ať půjdeš kamkoli.“

Argon chvíli váhal, ale pak si uvědomil, jak by mu takový dar mohl pomoci při jeho dobrodružstvích. Nakonec kývl, zvedl pohár a vyslovil kouzelné slovo.

Najednou se voda v jezírku začala vzdouvat a přetékala přes okraje. Potoky se rozeběhly zpět do vyschlých koryt, řeka se začala naplňovat a studny se opět naplnily průzračnou vodou. Vesnice byla zachráněna.

Jasmína se spokojeně usmála a pronesla kouzlo, které Argonovi dalo slíbený dar. Loupežník se krátce podíval na bludiště a s úsměvem vyrazil pryč, jistý si tím, že tentokrát už nikdy nezabloudí.

Když se Jasmína vrátila do vesnice, lidé ji vítali s radostí a děkovali jí za její odvahu. Od toho dne už nikdy voda nezmizela a loupežník Argon se stal cestovatelem, který pomáhal ostatním najít cestu v neznámých krajinách.

A tak se v království opět rozhostil klid a bludiště zůstalo dál tajemným místem, ale už ne tak nebezpečným jako dřív.