V jedné malé vesničce, kde se pole vlnila ve větru jako moře a lesy voněly po jehličí, žila holčička jménem Eliška. Bydlela s babičkou v chaloupce na kraji lesa a pomáhala jí se vším, co bylo potřeba. Nejraději však měla večery, kdy si spolu sedaly na lavičku před domem a pozorovaly hvězdy.

Babička jí často vyprávěla o jedné hvězdě, která prý byla kouzelná. Říkalo se, že když spadne z nebe, splní přání tomu, kdo ji najde. Eliška vždycky snila o tom, že ji jednou spatří.

Jednoho podzimního večera, když vítr honil listí po cestě a obloha byla jasná, Eliška viděla, jak se z nebe snesla zlatá hvězda a zmizela někde za lesem. Srdce jí začalo bušit vzrušením. „Babičko, viděla jsi to?“ vyhrkla.

„Ano, děvenko,“ usmála se babička. „To byla ta kouzelná hvězda. Ale najít ji není jen tak. Musíš být statečná a čistého srdce.“

Eliška se rozhodla, že se po hvězdě vydá. Hned ráno si sbalila do uzlíku kousek chleba a džbánek vody a vyrazila do lesa. Stromy se k ní skláněly, jako by jí chtěly pošeptat své tajemství. Šla dlouho, až dorazila na paseku, kde se všechno třpytilo slabým zlatavým světlem. A tam, uprostřed trávy, ležela hvězda – malá, zářící, jako by byla živá.

Když se jí Eliška dotkla, ozvalo se tiché zacinkání a hvězda promluvila: „Děkuji ti, že jsi mě našla. Potřebuji tvou pomoc.“

Holčička překvapeně zamrkala. „Pomoc? Jak ti mohu pomoci?“

„Spadla jsem z nebe, protože jsem ztratila svou sílu,“ vysvětlila hvězda. „Abych se mohla vrátit zpátky, potřebuji kouzelnou kaši, která se vaří z nejčistějších surovin.“

Eliška přikývla. „Udělám, co bude v mých silách.“

Hvězda se jemně zatřpytila. „Musíš najít tři věci: vodu z pramene, který nikdy nevysychá, zlaté obilí z kouzelného pole a kapku měsíčního svitu. Jen tehdy bude kaše dost silná, aby mi vrátila mou moc.“

Eliška se vydala na cestu. Nejdříve hledala pramen, který nikdy nevysychá. Šla hluboko do lesa, až uslyšela šumění vody. Uviděla pramen, jehož voda zářila jako stříbro. Když se k němu sklonila, objevila starého mužíčka s dlouhým bílým vousem.

„Co tu pohledáváš, děvčátko?“ zeptal se.

„Hledám vodu z pramene, který nikdy nevysychá,“ odpověděla Eliška.

Mužíček se usmál. „Můžeš si ji vzít, ale jen pokud odpovíš na mou hádanku. Co je lehčí než pírko, ale unese i ty nejtěžší starosti?“

Eliška se zamyslela. Pak se jí rozjasnila tvář. „Naděje!“

Mužíček spokojeně pokýval hlavou a podal jí malou lahvičku. „Dobře jsi odpověděla. Tady máš vodu.“

Eliška poděkovala a pokračovala dál. Teď musela najít zlaté obilí. Šla přes louky a kopce, až dorazila na pole, kde se klasy třpytily jako slunce. Ale pole chránil obrovský havran s lesklým peřím.

„Kdo mi chce vzít zlaté obilí?“ zaskřehotal.

Eliška se nezalekla. „Potřebuji ho k uvaření kouzelné kaše, aby se hvězda mohla vrátit na oblohu.“

Havran ji chvíli zkoumal a pak pravil: „Dobře, ale musíš mi zazpívat píseň, kterou jsem nikdy neslyšel.“

Eliška chvíli přemýšlela, pak zavřela oči a začala zpívat o hvězdné obloze, o lese i o naději, která nikdy nezmizí. Havran poslouchal, až nakonec řekl: „To byla nejkrásnější píseň, jakou jsem kdy slyšel. Vezmi si obilí, které potřebuješ.“

Eliška si nabrala zlaté zrní a vydala se hledat poslední věc – kapku měsíčního svitu.

Šla dál, až došla k vysoké skále, na jejímž vrcholu zářil měsíc. Jak ale vzít jeho svit? Najednou se vedle ní objevila malá světluška.

„Vím, co hledáš,“ řekla drobným hláskem. „Mohu ti pomoci, ale musíš mi slíbit, že vždy budeš věřit v kouzla světa.“

Eliška se usmála. „To ti slibuji.“

Světluška vzlétla k měsíci, zachytila jeho paprsek do svých křídel a přinesla Elišce malou kapku světla.

Teď měla vše, co bylo třeba. Vrátila se zpět na paseku, kde hvězda stále ležela. Smíchala vodu, zlaté obilí i měsíční svit a uvařila kaši, která voněla sladce jako med a zářila jako samo nebe.

Hvězda z ní snědla lžičku a její světlo se rozjasnilo. Pomalu se začala vznášet. „Děkuji ti, Eliško,“ řekla. „Jsi statečná a laskavá. Tvou dobrotu nezapomenu.“

S těmi slovy vzlétla zpět na oblohu a Eliška sledovala, jak se stala nejjasnější hvězdou na nebi.

Když se vrátila domů, babička ji objala. „Věděla jsem, že se ti podaří něco výjimečného.“

Od té doby Eliška každou noc hleděla na nebe a věděla, že tam nahoře září hvězda, která na ni nikdy nezapomene.