V jedné daleké zemi, kde se rozprostíraly zelené louky, hluboké lesy a vysoké hory, žil mladý chlapec jménem Matěj. Byl to obyčejný pastýř, který se staral o stádo ovcí svého otce. Měl dobré srdce, pomáhal všem, kdo to potřebovali, a nikdy neodmítl žádost o pomoc. Každý v jeho vesnici ho měl rád, protože byl čestný, pracovitý a vždy ochotný podat ruku těm, kdo byli v nouzi.

Jednoho dne, když vedl své ovce na pastvu k okraji lesa, zaslechl slabé volání o pomoc. Opatrně se vydal za zvukem a brzy objevil starce, který seděl na kameni a držel si nohu.

„Chlapče, pomůžeš mi?“ zeptal se slabým hlasem. „Zakopl jsem a nemohu chodit.“

Matěj neváhal. Opřel starce o svá ramena a pomohl mu dojít zpět do vesnice. Tam mu obvázali nohu a nabídli mu jídlo a přístřeší. Stařec se na Matěje podíval a usmál se.

„Jsi dobrý chlapec,“ řekl. „A proto ti poradím něco důležitého. Na kopci za lesem se nachází stará kamenná brána. Ta brána vede do světa kouzel a tajemství. Jen ten, kdo má čisté srdce a odvahu, ji může otevřít. Pokud se rozhodneš ji najít, čeká tě velké dobrodružství.“

Matěj byl zvědavý. O bráně nikdy neslyšel, ale jeho srdce mu říkalo, že by ji měl najít. Proto druhý den ráno vyrazil na cestu.

Šel přes louky, překročil řeku a brzy dorazil na kraj lesa. Byl hustý a temný, ale Matěj se nebál. Jak postupoval dál, cítil, že vzduch kolem něj je zvláštní, jako by bylo něco ve vzduchu. Po několika hodinách chůze konečně dorazil na kopec. A tam, mezi starými stromy, stála brána.

Byla vysoká, kamenná, porostlá mechem a vypadala, jako by tam stála od nepaměti. Matěj k ní přistoupil a položil na ni ruku. V tu chvíli se brána rozzářila modrým světlem a pomalu se otevřela.

Za ní se rozprostíral jiný svět. Louky svítily zlatavými květy, stromy měly listy jako stříbro a vzduch byl naplněn jemnou melodií, která se zdála, jako by zpívala sama země. Matěj vstoupil dovnitř a brána se za ním tiše zavřela.

Vydal se po cestičce mezi květinami a brzy dorazil ke krásnému jezírku. U jezírka seděla dívka v bílých šatech, která měla dlouhé zlaté vlasy.

„Vítej, Matěji,“ řekla jemným hlasem. „Čekala jsem na tebe.“

Matěj se zarazil. „Ty mě znáš?“

Dívka přikývla. „Jsem strážkyně tohoto světa. Ale náš svět je v nebezpečí. Zlý čaroděj Temnorád ukradl kouzelný krystal, který udržuje rovnováhu mezi naším světem a světem lidí. Pokud ho nezískáme zpět, vše zahyne.“

Matěj neváhal ani na okamžik. „Řekni mi, kde ho najdu, a já ho přinesu zpět.“

Dívka se usmála. „Musíš jít do Temného lesa. Temnorád tam má své sídlo. Ale buď opatrný, les je plný nástrah.“

Matěj poděkoval a vydal se na cestu. Jak postupoval dál, světlo kolem něj sláblo. Stromy byly čím dál hustší a vzduch chladnější. Najednou uslyšel šustění ve křoví. Otočil se a spatřil malého skřítka s dlouhýma ušima.

„Kam jdeš, člověče?“ zeptal se skřítek.

„Hledám Temnoráda. Musím získat zpět kouzelný krystal.“

Skřítek se zamračil. „To je nebezpečné. Ale pokud jsi odvážný, pomohu ti. Temnorád má kolem svého hradu řeku, kterou nikdo nemůže překročit. Ale já znám tajnou cestu.“

Matěj poděkoval a následoval skřítka. Brzy dorazili k řece. Voda byla černá jako noc a proud tak silný, že by nikoho nepustil dál. Ale skřítek ukázal na starý kmen stromu, který tvořil most.

„Tudy přejdeš,“ řekl skřítek.

Matěj přešel a pokračoval dál. Brzy spatřil hrad Temnoráda. Velká brána byla zavřená a hlídali ji dva kamenní strážci. Matěj si vzpomněl na slova starce – jen ten, kdo má čisté srdce, může překonat překážky. Přistoupil k bráně a tiše řekl:

„Přišel jsem v míru. Chci jen vrátit krystal tam, kam patří.“

V tu chvíli se brána sama otevřela a kamenní strážci ustoupili. Matěj vstoupil dovnitř a spatřil Temnoráda.

„Takže ty jsi ten odvážný chlapec,“ zasmál se čaroděj. „Myslíš si, že mi krystal vezmeš?“

Matěj se postavil pevně na nohy. „Nebojím se tě. Krystal nepatří tobě.“

Temnorád se zamračil a mávl rukou. Okolo Matěje se zvedl vítr, ale on se nevzdal. Vzpomněl si na všechny, kterým kdy pomohl, na stařečka, na dívku u jezírka, na skřítka. Jeho odvaha byla silnější než čarodějova magie.

Najednou se v jeho ruce objevil zlatý meč. Matěj nevěděl, odkud se vzal, ale cítil, že patří jemu. S mečem v ruce se postavil proti Temnorádovi. Čaroděj se pokusil seslat další kouzlo, ale Matěj mečem máchl a kouzlo se rozplynulo.

Temnorád vykřikl a zmizel v oblaku dýmu. Na podstavci uprostřed sálu zůstal zářit kouzelný krystal. Matěj ho vzal a utíkal zpět.

Když se vrátil k dívce u jezírka, ta se usmála. „Dokázal jsi to, Matěji. Jsi opravdový hrdina.“

Matěj jí podal krystal a svět se rozzářil jasným světlem. Stromy se opět zazelenaly, ptáci zpívali a všechno bylo v pořádku.

Dívka ho pak dovedla zpět k bráně. „Teď se můžeš vrátit domů. Ale nikdy nezapomeň, že jsi statečný a dobrý.“

Matěj prošel bránou a ocitl se zpět ve svém světě. I když se všechno zdálo stejné, věděl, že už nikdy nebude obyčejným pastýřem. Stal se hrdinou, který dokázal, že dobrota a odvaha dokážou změnit svět.