Daleko za lesy, za kopci a hlubokými řekami se rozkládalo království, kde vládl moudrý král a laskavá královna. Měli dceru, princeznu Elianu, která byla tak krásná, že se říkalo, že kdyby se na ni podíval měsíc, zastavil by svůj běh po obloze jen proto, aby se na ni mohl dívat déle.

Eliana měla ráda dobrodružství, a tak často utíkala ze zámku a vydávala se do lesa, kde si hrála se zvířátky a hledala tajemství přírody. Jednoho dne, když se procházela hlubokým lesem, našla pod velkým dubem podivné zrcadlo. Mělo zlatý rám zdobený vyřezávanými hady, jejichž oči zářily jako drahokamy. Když se Eliana podívala do skla, spatřila v něm místo svého odrazu obraz zvláštního domu z perníku. Zrcadlo zašeptalo: „Kdo najde dům z perníku, pozná pravdu o svém osudu.“

Princezna byla zvědavá, a tak se rozhodla dům najít. Vrátila se na zámek a požádala svého otce, aby jí dal povolení vydat se na cestu. Král nesouhlasil, protože měl o svou dceru strach, ale Eliana byla odhodlaná. Nakonec jí dal požehnání a poslal s ní několik strážců, aby ji chránili.

Eliana a její průvodci putovali dny a noci, dokud nedošli na kraj lesa, kde cítili sladkou vůni perníku. Brzy spatřili dům z perníku, přesně takový, jaký viděla princezna v kouzelném zrcadle. Byl pokrytý sladkostmi, cukrovou polevou a čokoládovými okny. Princezna se opatrně přiblížila a zaklepala na dveře. Ty se pomalu otevřely a uvnitř stála stará žena s pronikavýma očima.

„Vítej, princezno Eliano,“ řekla stařena. „Čekala jsem tě.“

Eliana byla překvapená, ale nebála se. „Jak víš, kdo jsem?“ zeptala se.

„Vím mnohé,“ odpověděla stařena. „A vím i to, proč jsi sem přišla. Hledáš pravdu o svém osudu. Ale než ti ji odhalím, musíš splnit tři úkoly.“

Princezna souhlasila a stařena jí dala první úkol: „Najdi v lese hada se zlatými šupinami a přines mi jeho slzu.“

Eliana se vydala do lesa a hledala hada. Po dlouhém pátrání jej našla na mýtině, kde se vyhříval na slunci. Zlatý had na ni pohlédl moudrýma očima a řekl: „Neublížím ti, princezno. Pokud chceš mou slzu, musíš mi říct něco, co mě dožene k slzám.“

Princezna chvíli přemýšlela, a pak mu vyprávěla příběh o staré ženě, která ztratila svého syna a každý den mu pekla perníčky v naději, že se vrátí. Had poslouchal a najednou se mu v oku zaleskla slza. Eliana ji zachytila do lahvičky a vrátila se do perníkového domu.

Stařena byla spokojená a dala jí druhý úkol: „Najdi v temném lese zrcadlo, které ukazuje pravdu, a podívej se do něj.“

Princezna se znovu vydala na cestu a po dlouhém hledání našla staré, zaprášené zrcadlo ukryté mezi kořeny stromu. Když se do něj podívala, neviděla svůj odraz, ale obraz svého otce, jak sedí smutný na trůně a hledí k obzoru. Uvědomila si, jak moc mu chybí, a pochopila, že pravá odvaha nespočívá jen v dobrodružství, ale i v odpovědnosti.

Vrátila se ke stařeně a ta jí dala poslední úkol: „Přines mi kousek svého srdce.“

Eliana se zarazila. „Jak ti mohu dát část svého srdce?“

Stařena se usmála. „Tvé srdce je plné lásky. Daruj ji někomu, kdo ji potřebuje.“

Princezna si vzpomněla na zlatého hada, který byl v lese sám. Vrátila se k němu a řekla: „Nemusíš být sám. Pokud chceš, můžeš přijít se mnou na zámek, kde budeš mít přátele.“

Had byl dojatý, a tak se s ní vydal zpět k perníkovému domu. Když to stařena viděla, pokývla hlavou. „Splnila jsi všechny úkoly, princezno. Nyní poznáš pravdu.“

S těmito slovy se stařena proměnila ve vílu. „Byla jsem zakleta v této podobě, dokud nenajdu někoho s čistým srdcem. Díky tobě jsem volná. A jako odměnu ti dávám požehnání – tvé srdce bude vždy vést tvé kroky správnou cestou.“

Eliana poděkovala a vydala se zpět na zámek. Když dorazila domů, její otec ji objal a slíbil, že už ji nikdy nebude držet zpět, pokud její srdce touží po dobrodružství. Zlatý had zůstal po jejím boku jako věrný přítel.

A tak princezna žila šťastně, moudřejší a silnější než kdy dřív, připravena na další dobrodružství, která ji čekala.