V hlubokém lese, kde stromy šeptaly staré příběhy a vítr si pohrával s barevným listím, stála zapomenutá kamenná brána. Byla porostlá mechem a vypadala, jako by ji nikdo po staletí nepoužil. Místní lidé věřili, že je kouzelná, a vyprávěli si o ní spoustu tajemných historek. Někteří říkali, že když se do ní ve správný čas vstoupí, otevře se cesta do jiného světa. Jiní tvrdili, že za ní žije mocná čarodějnice, která střeží tajemství lesa.

Jednoho podzimního dne se v lese procházela holčička jménem Lada. Měla ráda podzimní barvy a ráda sbírala listí, které si pak doma lisovala mezi stránky staré knihy. Tentokrát však zašla dál, než obvykle – až k bráně, o které jí babička tolikrát vyprávěla. Listí kolem ní se zvláštně vznášelo, jako by ho neunesl vítr, ale neviditelná síla. Lada natáhla ruku k jednomu z listů, ale sotva se ho dotkla, brána se zachvěla a začala zářit měkkým zlatavým světlem.

Lada vykulila oči a couvla. V tu chvíli se jí u nohou objevil malý jezevec. „Neměla bys tu být,“ zamručel hlubokým hlasem.

Holčička překvapeně zamrkala. „T-ty mluvíš?“ vykoktala.

„Samozřejmě že mluvím,“ odvětil jezevec. „A taky vím, že jsi právě probudila starou magii. Teď už není cesty zpět.“

Než se Lada stačila zeptat, co tím myslí, brána se otevřela dokořán a vtáhla ji dovnitř. Najednou se ocitla v úplně jiném lese – stromy tu byly vyšší, vzduch voněl sladce po medu a místo běžných ptáků tu poletovali malí světélkující tvorové. Jezevec byl stále vedle ní, ale teď vypadal trochu jinak – jeho srst se třpytila a oči měl jasnější.

„Kde to jsme?“ zeptala se Lada.

„V říši podzimní magie,“ řekl jezevec. „A musíme najít Čarodějnici Listí, než se brána zavře. Jinak tu uvízneš navždy.“

Lada polkla. Neměla v plánu zůstat v tomto podivném světě napořád, a tak přikývla. Společně s jezevcem se vydali na cestu.

Šli dlouho, až dorazili na malou mýtinu. Uprostřed stála vysoká postava zahalená v plášti ušitým z tisíců barevných listů. Byla to Čarodějnice Listí – paní podzimu a strážkyně kouzelné brány.

„Proč jsi vstoupila do mého světa, dítě?“ zeptala se čarodějnice klidným, ale přesto mocným hlasem.

„Já… já jsem to nechtěla,“ řekla Lada. „Jenom jsem se dotkla listu a brána se otevřela sama.“

Čarodějnice přikývla. „To znamená, že tě brána sama vybrala. Máš v sobě kousek podzimní magie, ale neumíš ji ovládat. Pokud se chceš vrátit domů, musíš projít zkouškou.“

Lada se nadechla. „Jakou zkouškou?“

Čarodějnice se usmála a zvedla ruku. Okolní listy se začaly vznášet a tvořit vír kolem holčičky. „Musíš najít zlatý list, který ti ukáže cestu zpět. Ale pozor – falešné listy tě mohou zmást.“

Lada přikývla a začala se soustředit. Listí kolem ní vířilo v barevném tanci. Některé listy svítily, jiné měnily barvy, ale ona věděla, že musí najít ten pravý. Zavřela oči a zaposlouchala se do šepotu větru.

Najednou ucítila jemné teplo na dlani. Otevřela oči – v její ruce ležel malý zlatý list, který zářil jako podzimní slunce.

Čarodějnice přikývla. „Dobře sis vedla. Teď ti ukáže cestu domů.“

List se zvedl do vzduchu a začal plachtit zpět k bráně. Lada se rozběhla za ním, jezevec po jejím boku. Když se přiblížili k bráně, list proletěl jejím středem a zmizel.

Lada se otočila k jezevci. „Děkuju za pomoc. Vrátíš se se mnou?“

Jezevec se usmál. „Já patřím sem. Ale až budeš zase sbírat listí, možná mě uvidíš.“

Lada se usmála a prošla bránou.

Najednou byla zpět ve svém lese. Barevné listí se klidně snášelo k zemi a brána opět vypadala stará a opuštěná.

Holčička se podívala na svou dlaň – stále tam měla malý zlatý list. Usmála se a věděla, že si tento kouzelný podzimní svět bude navždy pamatovat.