V dávných dobách, kdy se po nebi proháněli větrní duchové a kouzla byla součástí každodenního života, leželo uprostřed zelených luk království zvané Větránie. Bylo to nádherné místo, kde se vlnily zlaté klasy obilí, potoky zpívaly své písně a hory chránily kraj před nebezpečím zvenčí.

V tomto království žila princezna Jasmína, dívka s vlasy hebkými jako letní vánek a očima hlubokýma jako lesní studánky. Byla milá, laskavá a její smích připomínal zvonky, které vítr rozhoupával v korunách stromů.

Jednoho dne dostala Jasmína od své babičky překrásný závoj utkaný z nejjemnějšího stříbrného vlákna. Říkalo se, že závoj je kouzelný, protože byl utkaný samotným Větrným duchem. „Tento závoj tě ochrání před zlými silami,“ řekla babička a něžně jí ho položila na ramena.

Jasmína si závoj oblíbila a nosila ho každý den. Když si ho přehodila přes hlavu, cítila, jak jí hladí jemný vánek, a měla dojem, jako by slyšela šepot větru, který jí vyprávěl staré příběhy o dalekých krajích.

Jednoho rána, když Jasmína procházela zahradou, zvedl se náhle prudký vítr. Závoj jí sklouzl z hlavy a než ho stačila zachytit, vítr ho popadl a odnesl vysoko do oblak. „Ach ne!“ vykřikla princezna a sledovala, jak se závoj ztrácí za kopci.

Jasmína věděla, že závoj není obyčejný a nemůže ho jen tak ztratit. Rozhodla se, že ho najde, a vydala se na cestu za větrem.

Putovala přes zelené louky, hluboké lesy i kamenité cesty. Po několika hodinách došla na vrchol kopce, kde stál starý dub. Na větvi seděl malý větrný skřítek s rozcuchanými vlasy a zvědavě si ji prohlížel.

„Hledáš něco, princezno?“ zeptal se skřítek a jeho hlas zněl jako lehké šelestění listí.

„Ano, můj kouzelný závoj odnesl vítr. Nevíš, kam ho mohl zavát?“ ptala se Jasmína.

Skřítek se zamyslel a pak ukázal směrem k Čarovnému pohoří. „Vítr ho odnesl tam, ale musíš být opatrná. V horách sídlí Větrný král a on nerad vrací, co jednou získal.“

Jasmína se nezalekla a pokračovala dál. Po cestě narazila na stříbrnou řeku, kde plavala vodní víla se šupinatými křídly. „Kam jdeš, princezno?“ zazvonil její hlas jako kapky deště.

„Hledám svůj závoj, který mi odnesl vítr,“ odpověděla Jasmína.

Víla se usmála a podala jí malý perleťový kamínek. „Tento kámen ti pomůže najít cestu, když se ztratíš. Ale pamatuj, Větrný král je mocný. Budeš potřebovat chytrost i odvahu.“

Princezna poděkovala a vydala se dál. Stoupala po kamenitých stezkách Čarovného pohoří, až dorazila k velké jeskyni. Z jejího nitra se ozývalo hučení, jako by tam burácela bouře.

Jasmína se nadechla a vešla dovnitř. Jeskyně byla obrovská, stěny zdobily krystaly, které odrážely světlo jako hvězdy na noční obloze. Uprostřed síně seděl na trůnu Větrný král – vysoký, průzračný jako mlha, s dlouhými vlajícími vlasy.

„Proč přicházíš do mého království, princezno?“ zeptal se hlasem, který zněl jako vítr na horských vrcholcích.

„Přišla jsem si pro svůj závoj. Vítr mi ho odnesl a já ho potřebuji zpět,“ odpověděla odvážně Jasmína.

Větrný král se pousmál. „Tvůj závoj je nyní součástí mé sbírky. Víš vůbec, jakou má moc?“

Jasmína zavrtěla hlavou.

„Tento závoj byl utkaný z vláken samotného větru. Kdo ho vlastní, může slyšet šepot větru a porozumět jeho tajemstvím. Ale já ti ho nevrátím jen tak. Musíš splnit úkol.“

„Jaký úkol?“ zeptala se Jasmína.

„Musíš přinést světlo do Temného údolí. Vítr tam přestal vanout a vše upadlo do ticha a stínu. Pokud dokážeš probudit vítr, závoj ti vrátím.“

Jasmína souhlasila a vydala se k Temnému údolí. Když dorazila, zjistila, že je tam skutečně podivné ticho. Stromy stály nehybně, tráva se ani nepohnula a vzduch byl těžký jako kámen.

Vytáhla perleťový kamínek, který jí dala vodní víla. Když ho podržela v dlani, začal zářit jemným světlem. Náhle uslyšela tichý šepot – byl to vítr, uvězněný hluboko pod zemí!

Jasmína se rozhlédla a uviděla velký kámen, který zakrýval průchod do jeskyně. S vypětím všech sil ho odvalila a z otvoru se vyřítil svěží vítr. Okamžitě začal tančit mezi stromy, rozevlál listí a přinesl zpět život do údolí.

Když se vrátila k Větrnému králi, usmál se a pokynul jí. „Dokázala jsi to. Vítr je znovu volný a Temné údolí ožilo. Jsi odvážná a moudrá. Tvůj závoj ti tedy náleží.“

Pak mávl rukou a závoj se snesl zpět na její ramena. Jasmína ho s radostí přivinula k sobě a poděkovala.

Když se vrátila domů, celé království oslavovalo její návrat. Od té doby si Jasmína ještě více vážila větru, naslouchala jeho příběhům a starala se, aby v její zemi nikdy neutichl. A vítr? Ten si ji oblíbil a vždy, když kolem ní prolétl, jemně jí cuchal vlasy a šeptal jí do ucha svá tajemství.