V jedné malé vesnici, kde se louky zelenaly a potůčky zurčely, žil kocour jménem Matýsek. Byl to kocour neobyčejně hodný a laskavý. Měl hebký pruhovaný kožíšek a zářivě zelené oči, které mu svítily jako dvě malé lucerničky. Místní děti ho měly rády, protože si s nimi vždycky hrál a pomáhal jim hledat ztracené hračky. Dospělí ho zase chválili za to, že chrání stodoly před myšmi, ale Matýsek nikdy žádné myšky nelovil – jen je jemně zaháněl pryč.

Jednoho dne, když se Matýsek toulal po louce, objevil něco zvláštního. Uprostřed cesty ležela hromádka hlíny, která vypadala, jako by ji někdo úmyslně nahrnul. Kocour zvědavě přičichl a drápl do ní tlapkou. K jeho překvapení se hlína pohnula a z ní se ozval slabý hlásek:
„Au! Dej pozor!“

Matýsek uskočil a díval se, odkud hlas přichází. Hlína se začala třást a z ní se vynořila malá postavička – byla to hlínová víla. Měla tělíčko jako z jemného bláta a její vlásky vypadaly jako tenké kořínky rostlin.

„Promiň, nechtěl jsem ti ublížit,“ omlouval se kocour.

Víla se usmála. „Nic se nestalo. Děkuji, že jsi mě vysvobodil. Zlá bouře mě zavalila a já se nemohla dostat ven.“

Matýsek byl rád, že mohl pomoci. „Jsem Matýsek. Jak se jmenuješ?“

„Říkají mi Hliněnka,“ odpověděla víla. „Jsem strážkyně země a rostlin v této krajině. Jako poděkování ti chci dát dar.“

Natáhla drobné ručky a dotkla se Matýskových zad. Najednou ho zaplavil teplý pocit a na jeho zádech se objevila krásná, bílá křídla. Byla měkká jako obláčky a lehká jako pírko.

Matýsek zamrkal. „To jsou opravdová křídla?“

„Ano,“ usmála se Hliněnka. „Díky nim můžeš létat! Ale používej je pouze k dobrým skutkům.“

Kocour nadšeně zamával křídly a najednou se vznesl do vzduchu. Letěl nad loukami, nad řekou i nad vesnicí. Cítil se volný jako pták!

Od toho dne Matýsek využíval svá kouzelná křídla k pomoci ostatním. Když se jednou ztratilo malé jehňátko, vzlétl nad pastviny a brzy ho objevil u lesa. Když jindy spadl klukovi drak na střechu stodoly, Matýsek přiletěl a opatrně ho sundal.

Jednoho dne však do vesnice dorazila špatná zpráva. Nedaleko v lese se usídlil zlý čaroděj, který vysušoval potoky a ničil pole. Vesničané se báli, že pokud to tak půjde dál, nebudou mít vodu ani úrodu.

Matýsek věděl, že musí něco udělat. Rozhodl se vypravit k čarodějovu hradu. Vzlétl nad lesy a brzy spatřil temnou věž, kolem které se vznášela mlha. Přistál na okně a opatrně nakoukl dovnitř. Čaroděj právě míchal lektvar v obrovském kotli.

„Musím zjistit, jak ho zastavit,“ pomyslel si Matýsek. Opatrně se vkradl dovnitř a schoval se za polici s knihami.

Najednou se ozval hluboký hlas: „Vím, že tu někdo je!“

Matýsek se přikrčil, ale čaroděj už se rozhlížel kolem. Naštěstí si ho nevšiml. Kocour si všiml otevřené knihy na stole, kde bylo napsáno: **„Čarodějova moc pochází z jeho hole. Pokud mu ji někdo vezme, nebude moci škodit.“**

Matýsek věděl, co musí udělat. Opatrně se přiblížil k holi, která stála opřená o zeď. Rychle ji popadl mezi tlapky a než se čaroděj otočil, vznesl se do vzduchu.

„Stůj!“ zařval čaroděj, ale bylo pozdě. Matýsek vystřelil ven oknem a letěl pryč.

Jakmile se dostal zpět do vesnice, zavolal na Hliněnku. „Musíme tu hůl zničit!“

Víla přikývla, dotkla se hole a ta se rozpadla na prach. V tu chvíli se kouzla čaroděje rozplynula – potoky se opět naplnily vodou, pole se zazelenala a vesnice byla zachráněna.

Všichni vesničané oslavovali Matýska jako hrdinu. Od té doby dál pomáhal všem, kdo to potřebovali, a jeho kouzelná křídla mu zůstala navždy.