Za dávných časů, kdy se na loukách třpytily kapky rosy jako stříbrné perly a vonné byliny se skláněly pod dotekem ranního vánku, žila v malé vesničce dívka jménem Lada. Byla to obyčejná dívka, která milovala přírodu, a především hlínu. Ráda se v ní hrabala, sázela rostliny a zkoumala její vůni i strukturu. Její babička, která ji vychovávala, jí často říkávala:

„Hlína je poklad, Lado. Z ní vše vyrůstá, dává nám chléb i léčivé byliny. Kdo umí naslouchat hlíně, ten rozumí životu.“

Jednoho dne, když Lada pracovala v zahrádce u lesa, objevila pod keřem podivný stříbrný kámen. Nebyl jako obyčejné kameny – třpytil se a jemně chvěl pod jejím dotekem. Jakmile jej zvedla, zaslechla tichý hlas:

„Kdo se dotkne mého srdce, musí najít cestu k pravdě.“

Lada se polekala a kámen upustila, ale její zvědavost byla silnější než strach. Zvedla kámen znovu a rozhodla se zjistit, co znamenají jeho tajemná slova.

V noci, když vesnice usnula, se Lada vydala do lesa. Vedena zvláštní silou kamene došla k malé mýtině, kde rostly podivné rostliny vonící po koření. Mezi nimi se vznášela drobná bytost s křídly třpytícími se jako kapky rosy v ranním slunci. Byla to víla Zefira, strážkyně lesních pokladů.

„Ty jsi našla můj stříbrný kámen,“ řekla Zefira jemným hlasem. „Je to dar země, ale zároveň i zkouška. Kdo jej najde, musí splnit úkol.“

Lada se nebála. „Jaký úkol?“ zeptala se.

„V lese se ztratil prastarý kořen, který dává půdě sílu. Bez něj hlína slábne a rostliny uvadají. Musíš jej najít dříve, než země onemocní.“

Lada souhlasila a víla jí dala malý sáček s kouzelným kořením. „To ti pomůže najít cestu,“ řekla.

Dívka se vydala na cestu hluboko do lesa. Cítila, jak ji vede vůně koření, a brzy narazila na místo, kde byla země suchá a popraskaná. Uprostřed ležel starý vyvrácený strom a pod ním se cosi třpytilo ve světle měsíce. Když se přiblížila, uviděla, že je to ztracený kořen.

Jakmile se ho dotkla, země se zachvěla a kořen začal znovu ožívat. Hlína kolem něj zvlhla a z ní vyrašily nové výhonky. Lada věděla, že uspěla.

Když se vrátila na mýtinu, víla Zefira ji přivítala s úsměvem. „Splnila jsi úkol. Hlína znovu ožije a příroda bude vzkvétat. Jsi statečná a moudrá, Lado.“

Víla mávla rukou a stříbrný kámen se rozzářil jasným světlem. „Tento kámen ti nyní patří. Připomene ti, jak důležité je pečovat o zemi a poslouchat její hlas.“

Lada se vrátila do vesnice právě včas, aby viděla, jak se zahrady znovu zelenají a květiny rozkvétají. Od té doby se starala o půdu ještě s větší láskou a věděla, že příroda jí její péči vždy oplatí. A tak žila šťastně, s vůní hlíny na rukách a kouzlem přírody v srdci.