Za sedmero kopci a devatero lesy se rozkládala malebná vesnička jménem Hruškov. Byla známá široko daleko nejen svými voňavými hruškovými háji, ale také tím, že v její blízkosti žilo mnoho kouzelných bytostí, které se však lidem zdaleka vyhýbaly. V Hruškově žila také malá dívka jménem Anička, která měla nejraději ze všeho právě hrušky. Každý podzim pomáhala mamince a tatínkovi sklízet šťavnaté plody, ze kterých pak pekli koláče, vařili hrušková povidla a sušili je na zimu.

Jednoho dne, když Anička sbírala hrušky pod starým stromem zvaným Stará Hrušeň, zaslechla tiché zakvílení. Opatrně se rozhlédla a za kmenem spatřila zvláštní stvoření. Byla to husa, ale ne ledajaká. Měla peří lesklé jako perleť, oči jako dvě kapky rosy a na krku zavěšený malý zlatý zvoneček. Husa vypadala unaveně a zmateně.

„Ty ses ztratila?“ zeptala se Anička a přistoupila blíž. Husa zakývala hlavou a tiše zagekala, jako by chtěla něco říct. Vtom se kolem rozlehlo hluboké zachrčení a země se lehce zachvěla. Anička se polekala a husa se schovala za její sukni.

„Co to bylo?“ zašeptala Anička.

Z houští se vynořila postava – obrovitý trol s kůží jako mech, vousy spletenými z lišejníků a očima, které zářily žlutozeleně. V rukou držel veliký pytel, který se podivně hýbal.

„Ach ne, to je Trol Brumhalas! Ten sbírá kouzelné tvory pro svou sbírku!“ vykřikla husa lidským hlasem, až Aničce málem upadla hruška z ruky.

„Ty mluvíš!“ vydechla Anička.

„Jsem husa Zorka, dříve to byla princezna, ale zlá čarodějnice mě zaklela. A teď mě chce Trol Brumhalas, aby mě uzamkl do své jeskyně plné klecí. Musím se dostat na vrchol Hruškové hory, kde roste zlatá hruška. Jen její šťáva může zlomit kletbu.“

Anička neváhala. Vzala husu do náručí a rozběhla se pryč, co jí nohy stačily. Trol za nimi zařval a vydal se v patách. Naštěstí Anička znala lesy kolem Hruškova jako své boty. Proběhla podél potoka, kde rostly křivé vrby, a schovala se ve staré dutině stromu.

„Musíme najít cestu na Hruškovou horu,“ řekla Anička, když se trol vzdaloval. „Ale nevím, kde přesně je.“

„Já vím,“ odpověděla Zorka. „Ale cesta je nebezpečná. Stráží ji kamenní strážci a kolem roste trnité houští, které se pohybuje a šeptá.“

Anička přikývla. „Ale musíme to zkusit.“

Další den za úsvitu se vydaly na cestu. Přes pole, kolem staré mlýnské strouhy až k patě Hruškové hory. Tam už rostly první stromy se zlatavými listy a pod nohama křupal mech jako cukrová vata. Vstoupily do houští a hned se kolem nich zvedl vítr.

„Kdo jde?“ zašeptal keř.

„Já jsem Anička a nesu husu Zorku na vrchol hory, aby mohla být zase princeznou,“ odpověděla dívka odvážně.

Trnité keře se chvíli radily, ševelily a syčely, ale pak se rozestoupily a vytvořily cestičku.

„Jen pozor, kamenní strážci nejsou tak vlídní,“ zaznělo za nimi, když procházely.

Když dorazily ke kamenným strážcům – dvěma sochám obrovských lvů s křídly – cesta byla zatarasena. Sochy se pomalu probudily k životu: z očí jim vyšlehly jiskry a jejich kamenné tlapy se pohnuly.

„Kdo se odvažuje vstoupit na posvátnou půdu Hruškové hory?“ zahučel jeden z nich.

„Já, Anička, obyčejná dívka z Hruškova, a tato husa, která je zakletá princezna. Potřebujeme šťávu ze zlaté hrušky.“

„Jen ten, kdo projde zkouškou srdce, může vstoupit,“ pravil druhý.

Před Aničkou se objevil stín. Vypadala jako ona sama, ale byla zachmuřená, sobecká a líná. Začala na ni mluvit:

„Proč pomáháš cizí huse? Můžeš si žít v pohodě doma, jíst koláče a spát v peřinách.“

Ale Anička se nezalekla. „Protože když někdo potřebuje pomoc, nemůžu ho nechat na holičkách. I kdybych měla ztratit vše, udělám, co je správné.“

Stín se rozplynul a kamenní lvi se usmáli. „Prošla jsi. Pokračuj.“

Na vrcholu hory rostl jediný strom. Jeho kmen zářil stříbrně a na větvích visely hrušky z čistého zlata. Jedna jediná byla zralá, třpytila se jako hvězda.

Anička ji opatrně utrhla a podala Zorce. Ta ji zobla a hned se rozzářila. Její peří se proměnilo v zlaté šaty, křídla zmizela a husa se změnila v krásnou dívku s korunkou z perel.

„Děkuji ti, Aničko. Zachránila jsi mě. Ale pozor! Trol Brumhalas je za námi!“

A skutečně, z lesa se začal vynořovat trol, funěl a supěl, pytel v ruce. Anička se rozhlédla a uviděla pod stromem malou skleněnou láhev. Byla na ní napsána slova: *Šťáva z hrušky světla – odpuzuje zlo.*

Rychle ji sebrala, otevřela a šťávu chrstla přímo na trola. Ten zařval, pytel pustil a začal se měnit. Jeho kůže zšedla, oči se zavřely a postupně se celý proměnil v kámen.

Z pytle se mezitím vyhrnuli další zakletí tvorové – malý dráček, liška s křídly, zelený zajíc a další.

„Aničko,“ řekla Zorka, „tvé srdce je čisté a statečné. Jsi pravá hrdinka. Trol už nikoho neuvězní.“

Všichni se společně vydali zpět do Hruškova. Lidé se nestačili divit, když viděli návrat Aničky s princeznou a zástupem kouzelných bytostí. Od té doby se ve vesnici každoročně konal svátek Zlaté hrušky, kde se slavila odvaha, přátelství a síla dobra.

A Anička? Ta se stala ochránkyní lesa a přítelkyní všech kouzelných tvorů. A i když už byla starší, vždy měla v kapse jednu malou sušenou hrušku, pro štěstí.