Za hlubokým lesem, za devatero kopci a sedmi potoky, stálo malé zapomenuté městečko jménem Stříbrná Lhota. Všude kolem rostly vysoké stromy, jejichž větve šeptaly staré příběhy, a z luk voněly květiny tak silně, že i včely se z toho smály. Ale na okraji městečka, tam, kde končila cesta a začínala mlha, stál starý hřbitov. Nebyl to obyčejný hřbitov – byl zarostlý břečťanem, náhrobky se klonily jako starci a uprostřed rostla tisíciletá lípa, jejíž větve se nikdy nepohnuly ani při největším větru.

Lidé z městečka se hřbitovu vyhýbali obloukem. Říkali, že tam přebývá Zlý stín – prastará temnota, která se probouzí vždy, když někdo zapomene na dobro. Ale děti o tom moc nevěděly, a tak si o hřbitově šeptaly jen potají, když si hrály na schovávanou.

Jednoho dne se ve městečku narodila dívka jménem Elenka. Měla oči jako ranní nebe a vlasy jako stříbrný potok. Od malička byla jiná – slyšela šepot větru, rozuměla řeči zvířat a v noci se jí zdály sny, které se někdy vyplnily. Její babička, moudrá bylinkářka, jí říkala, že má dar – dar světla, který se jednou stane velmi důležitým.

Když bylo Elence deset let, začaly se v městečku dít podivné věci. Voda v potocích zčernala, ptáci přestali zpívat a stromy začaly schnout. Lidé se báli vycházet ven po setmění, protože z lesa se ozývaly podivné hlasy a světla, která tančila mezi kmeny, mizela, když se k nim někdo přiblížil.

Jednoho večera přišla Elenka domů a našla babičku, jak u okna šeptá do starého prastarého svazku knih, který voněl po mechu a staletích. Když se jí Elenka zeptala, co se děje, babička jí tiše odpověděla: „Zlý stín se probudil. Je čas, abys poznala pravdu.“

A tak jí babička vypravovala o dávném čase, kdy hřbitov byl svatým místem, kde odpočívali strážci světla – lidé se srdcem tak čistým, že dokázali chránit svět před temnotou. Ale jednoho dne jeden z nich zradil a pustil do světa zlo, které se usadilo v nejhlubší kryptě pod hřbitovem. Tam usínalo a čekalo, až svět zeslábne a ono se může vrátit.

„Ale proč se to děje teď?“ zeptala se Elenka.

„Protože lidé zapomněli na dobro, na laskavost a na to, že světlo začíná v srdci,“ odpověděla babička. „Ale ty máš dar. Jen ty můžeš sestoupit do krypty a zapečetit Zlý stín dřív, než se rozšíří.“

Elenka měla strach, ale věděla, že to musí udělat. Babička jí dala plášť upletený z měsíčního svitu, stříbrnou lucernu, která nikdy nezhasne, a zrnko světla, které jí vložila do srdce.

Za svítání se vydala na cestu. Přes les, kde jí stromy uhýbaly z cesty, přes potoky, které se pro ni znovu rozjasnily, až stanula před bránou hřbitova. Ta byla pokrytá runami, které se rozsvítily, jakmile se jí dotkla.

Uvnitř bylo ticho. Ptáci mlčeli, vítr nefoukal a lípa uprostřed se ani nepohnula. Elenka šla pomalu, krok za krokem, dokud nepřišla ke staré hrobce, jejíž dveře byly pokryté černým mechem. Otevřela je a sestoupila dolů.

Krytpa byla temná, ale lucerna jí ukazovala cestu. Na zdech byly malby – příběhy starých strážců, jejich statečnost, oběti a nakonec i zrada. Uprostřed místnosti stál oltář a nad ním se vznášel Zlý stín – černý oblak, který pulzoval nenávistí.

„Ty jsi ta, která mě přišla zastavit?“ zasmál se temným hlasem. „Jsi jen dítě!“

„Možná jsem dítě,“ odpověděla Elenka, „ale v mém srdci je světlo, které ty nikdy nepochopíš.“

Zlý stín se zasmál ještě hlasitěji, ale v tu chvíli Elenka sáhla do svého srdce a vytáhla zrnko světla. To se rozhořelo jako slunce a osvítilo celou kryptu. Stín zasyčel, stáhl se, ale světlo ho obklopilo ze všech stran. Elenka vykročila vpřed a položila světlo na oltář. V tu chvíli se ozval hrom, země se zachvěla a stín se rozpadl na prach, který se rozplynul ve vzduchu.

Krypta se rozzářila, malby na zdech zazářily novými barvami a ze stropu spadla kapka rosy, která přistála Elence na čele. Dveře se otevřely a venku už svítilo slunce. Lípa uprostřed hřbitova rozkvetla zlatými květy a ptáci začali zpívat.

Elenka se vrátila do městečka, kde ji lidé vítali s otevřenou náručí. Voda se pročistila, stromy znovu ožily a noc už nebyla děsivá, ale plná hvězd a nadějí.

Od té doby se hřbitov stal místem klidu a míru, kam lidé chodili s láskou a úctou. A Elenka? Ta rostla a učila ostatní, že největší síla není v meči ani v kouzlech, ale v dobrém srdci, které se nebojí zářit – i ve tmě.