V hlubokém srdci Zeleného lesa, kde stromy šepotem vyprávěly dávné příběhy a kapky rosy zpívaly ranní písně, žil malý elf jménem Lioren. Byl to zvědavý a odvážný chlapec s vlasy jako zlatý mech a očima, které svítily jako hvězdy. Lioren měl jedno velké přání – chtěl mít křídla, aby mohl létat nad korunami stromů, dotýkat se mraků a sledovat svět z výšky jako pták.

Každý večer sedával na větvi starého dubu a pozoroval sovy, jak tiše plachtí temnotou. „Ach, kéž bych měl křídla,“ povzdychl si často. Jeho babička, moudrá elfka jménem Elaria, mu vždy říkala: „Křídla nejsou jen peří a vítr, můj drahý. Skutečná křídla rostou ze srdce.“

Jednoho dne, když se Lioren procházel po mýtině, narazil na zvláštní svíčku. Ležela tam uprostřed trávy, aniž by hořela, a přesto z ní sálalo teplo. Měla vosk barvy měsíčního světla a knot svítil slabým modrým světlem. Lioren ji opatrně zvedl a v tu chvíli se před ním zjevil podivný stín.

Ze stínu se vyklubal had – ale nebyl to obyčejný had. Měl třpytivé šupiny jako drahokamy a oči hluboké jako studny plné tajemství. „To je Svíčka přání,“ zasyčel had. „Kdo ji zapálí, může si přát jedno, ale jen pokud podstoupí zkoušku.“

Lioren se nadechl. „Chci si přát křídla. Chci létat.“

Had se usmál, jak jen hadi umí. „Pak musíš najít Plamen hvězd – jediný oheň, kterým lze zapálit tuto svíčku. Je ukrytý v Jeskyni Ozvěn, kterou střeží zapomenuté stíny.“

A tak Lioren vyrazil. Cesta ho vedla přes zurčící potoky, skrze mlžné louky a kolem houštin, kde zpívaly květiny se stříbrnými okvětními lístky. Všude, kam šel, potkával lesní tvory, kteří mu pomáhali: veverka mu ukázala cestu přes bažiny, starý jezevec mu dal mapu vyrytý na kousku kůry a hejno světlušek mu svítilo na cestu v temných nocích.

Po třech dnech putování dorazil k úpatí Černé hory. V jejím stínu ležela Jeskyně Ozvěn. Vchod byl zarostlý břečťanem a lemován kameny, na kterých byly vyryty runy dávno zapomenutého jazyka. Lioren se nadechl a vstoupil.

Uvnitř byla tma jako ve vřídle země. Každý jeho krok se ozýval tisícerým šepotem. Najednou ucítil mráz – z hlubin jeskyně se blížilo cosi temného. Byly to Stíny Beztvarých, strážci Plamene hvězd. Mluvily šeptem, který pronikal do kostí: „Proč jsi sem přišel, malý elfe?“

Lioren třesoucím se hlasem řekl: „Chci zapálit Svíčku přání a získat křídla.“

Stíny se kolem něj stáhly jako mlha. „Křídla nejsou hračka. Pokud toužíš po letu, musíš nejprve poznat, co znamená padat.“

A v tu chvíli se pod ním propadla zem a Lioren padal, padal do hlubiny. Ale nebyl to pád bolestivý – padal jako list, který se snáší k zemi. Nakonec dopadl do komnaty plné světla. Uprostřed na podstavci tančil Plamen hvězd – modrobílý oheň, který nezahříval tělo, ale srdce.

Lioren k němu přistoupil, vytáhl svíčku a přiložil ji k plameni. Knot se rozhořel a svíčka začala zpívat – tichou píseň, která připomínala šumění listí a zpěv větru.

„Teď si přej,“ zazněl hlas hadího strážce, který se zjevil znovu.

Lioren se zadíval do plamene a už chtěl vyslovit své přání, když si vzpomněl na slova své babičky: „Skutečná křídla rostou ze srdce.“

Zavřel oči a řekl: „Nechci jen křídla. Chci poznat, co znamená opravdu létat – svobodně, s radostí a zodpovědností.“

Plamen zazářil oslnivým světlem a pak zhasl. Svíčka se rozplynula v prach a Lioren cítil, jak se mu něco mění na zádech. Z ramen mu vyrůstala křídla – průsvitná, lehká jako pavučina, a přesto silná jako bouře. Byla tvořená světlem a písní, ne peřím.

Když vyšel z jeskyně, letěl. Letěl nad lesy, nad řekami, nad horami. Každý let byl jako tanec, každé mávnutí jako verš písně. Ale nezapomněl na to, co se naučil – že létání není jen pohybem těla, ale stavem duše.

Vrátil se domů, kde ho babička přivítala s úsměvem. „Vidím, že ses naučil víc než jen létat,“ řekla a políbila ho na čelo.

Od té doby se Lioren stal strážcem lesa, létal nad stromy a pomáhal těm, kteří ztratili cestu. Jeho křídla svítila jako hvězdy a každé dítě v lese vědělo, že když uvidí záblesk světla mezi větvemi, je to Lioren – elf, který si přál křídla a objevil sílu srdce.